Krásy léta

Náš hrdina, jehož jméno vlastně není v tomto okamžiku ani trochu důležité, si užíval léta jako ještě nikdy. Protože toto léto bylo jeho učiněným létem snů. Snem nejen jeho vlastním, ale dozajista i něčím, po čem prahne duše snad každého chlapa.

Seděl právě na barové stoličce a popíjel cosi, co doposud nikdy neokusil a co přímo hladilo všechny jeho chuťové buňky. Seděl tu a nechával se laskat vánkem, jenž vanul líně od oceánu, obklopujícího tento exotický ráj. Vlny moře šplouchaly opodál a omývaly líně písčitou pláž, prohřátou teplem snad nikdy se za mraky neskrývajícího slunce, jež dodávalo duši nových sil. Seděl tu a naslouchal šumění palem, jež se v onom lehounkém vánku pohupovaly všude kolem a byly jakýmisi přírodními slunečníky pro nižší vegetaci pod nimi.
Náš hrdina tu seděl a vnímal onu všeobjímající krásu všemi póry svého těla. Všechny jeho smysly si tu přišly na své.
A jeho zrak neulpíval jen na čarokrásné krajině.
Co chvíli totiž spočinuly jeho oči pohledem na hned vedle sedící krásce, rovněž usrkávající cosi lahodného z její sklenky s exotickým obsahem. Hleděl na tuto se zalíbením a měl plné právo na ni takto hledět. Protože ona patřila jenom a pouze k němu. A nejen že k němu patřila – byla to právě ona, kdo si jej zvolila za svého druha. Zamilovala se do něho, krasavce s dokonale vyvinutou muskulaturou, na první pohled, a zvěděv, že je dosud k mání, se rozhodla dobýt jeho srdce.
A on se od ní dobýt nechal. Proč by také ne, že? Vždyť byla takovou kráskou, že by před ní zbledla závistí i nejedna pohádková víla. Kdyby o této věděl starý pohádkář, dozajista by nenechal zrcadlo lhát Sněhurce, že je Sněhurka nejkrásnější na celém světě. Protože tato exotická kráska, s hladkou snědou pletí, s velkýma temnýma očima a všeříkajícím vyzývavým pohledem, se vším tak akorát a na pravém místě, byla doslova přírodním divem, před nímž by i zmiňovaná Sněhurka zbledla závistí.
Seděli tu spolu a užívali letních slastí. Užívali krás oné daleké končiny, užívali slastného nicnedělání a užívali si i sami sebe navzájem. Seděli tu bok po boku, bylo jim blaženě a každý, kdo je byť i jen na zlomek vteřiny zahlédl, musel uznat, že jsou dokonalým párem. Párem, jehož součástí by chtěl být snad každý bez výjimky.
Ženy se se zalíbením otáčely za ním, muži více či méně okatě mlsně pošilhávali po ní. Ale nikdo nemohl narušit či dokonce zničit jejich společné štěstí. Protože nad ni ani nad něho nebylo. Nebylo nikoho, kdo by mohl někoho z onoho mileneckého páru odloudit tomu druhému.
Občerstveni se ruku v ruce rozběhli na pláž a po chvilce laškování v bělavém písku se vnořili do blankytné nebe odrážející průzračné vody. Teplé, nekonečně průzračné vody obepnuly jejich těla a nadnášely je na svých vlnách. Stáli tu ponořeni všem na očích a jsa nadnášeni a pohupováni mořem se k sobě tiskli v romantických objetích. Polibek následoval polibek, dotek střídal dotek, objetí byla vteřinu od vteřiny pevnější a pevnější. Nikdo by je od sebe nedokázal odtrhnout, byť by se snažil sebevíc.
Osvěženi posléze ulehli na pláž zalitou zlatavým sluncem, jež bledlo závistí při pohledu na tento šťastný, přešťastný pár. Ani tato životodárná hvězda nezářila více než oni dva svým nevýslovným štěstím. Další a další objetí a polibky, další a další šeptaná vyznání lásky a obdivu a pak dlouhé, předlouhé snění.
Ovšem ani v ráji nesvítí slunce věčně. A tak se i tato kouzelná místa počala s nadcházejícím večerem nořit do temnoty, již narušoval jen z oblohy plaše shlížející srpek měsíce a hvězdy planoucí kdesi vysoko nad jejich hlavami.
Vše potemnělo, nikoliv však jejich mysl. Protože v jejich srdcích stále zářilo jasné slunce, v jejich nitru dosud plál plamen vášní. Plamen, jenž neměl v úmyslu jen tak vyhasnout.
Vzpláli po sobě touhou. Znovu a znovu se objímali, líbali, sdělovali si svá vyznání lásky a… Gentleman o tom „a…“ nemluví a ponechme proto nyní na každém z vás, jak si vyloží ony chvíle, kdy tento milující se pár zcela pohltila temnota. Kdy vzplanuly milostné vášně naplno.
A pak tu bylo svítání. Nastával nový den a hvězdy na obloze počínaly blednout před vycházejícím sluncem a snad i před jejich krásou. Před těmi dvěma, kteří byli snad ještě krásnějšími, šťastnějšími, dokonalejšími než včera. Byli párem, na který bylo znovu a znovu radost pohledět. A není divu, že tak leckdo činil. Nevyjímaje bledý měsíc, jenž předával vládu na jasnící se obloze blyštivému slunci, nevyjímaje snad ani červánky, jež se na horizontu rděly při pohledu na milující se pár.
Na pár, jenž posléze usedl do svého kabrioletu a v tomto vyrazil vstříc dalekým obzorům. Vstříc dalším exotickým místům, vonícím neobvyklou květenou a kořením.
Jeli vstříc svému osudu, kamsi, kde se posléze i tamní pláže staly ještě krásnějšími. Protože s nimi každé místo v libovolném okamžiku ještě zkrásnělo. I nejdokonalejší rajský koutek byl za jejich přítomnosti ještě dokonalejším. Dokonalejším než nejdokonalejší z nejdokonalejších.
Zamířili kamsi, aby i tam po sobě jejich srdce prahnula, aby i tam mezi nimi planul plamen vášně, aby i tam užívali oněch krás a byli nevýslovně šťastní, blažení.
Den strávili na plážích, noc v barech. Protože láska sice nezná hranic, ale milování se není jen milováním. Tisíce pestrobarevných světélek, jež je za tmy obklopovala ze všech stran, sluchu lahodící exotické rytmy, tanec,... Co více si jeden může přát po dni lenošivého nicnedělání? Měli se k sobě jako prvního dne a bylo zjevné, že si už jeden bez druhého nedokážou další dny svého žití vůbec představit. Věděli nebo přinejmenším tušili, že jsou si souzeni. Že zbytek jejich životní pouti je pevně dán, že všechny jejich následující dny až do toho posledního budou kráčet sobě bok po boku. Nerozlučně, dokud je smrt nerozdělí. A kdo ví, zda je vlastně i samotná smrt dokáže rozdělit… Protože oba ve svém nitru cítili, že žádný z nich nedokáže být více sám. Že odejde-li jeden, druhý skoná vzápětí. Žalem mu pukne srdce nad ztrátou jeho nejdražšího.
A lhostejno, co přijde pak. Protože pak, je-li ráj, budou tito dozajista pospolu i v ráji po věky věků, a měli-li by snad skončit v pekle, pak i tam stanou pospolu a i plameny pekelné jim budou díky přítomnosti toho druhého rájem.
A tak plynul jeden den za druhým. Byli spolu, ani na kratičký okamžik se jeden od druhého nedokázali odloučit. Byli jako jedno tělo i jedna duše, byli nerozluční. A je nasnadě, že svou další životní pouť posléze zpečetili i z moci úřední. Byť co do nějakého úřadu? Mají-li se dva opravdu rádi, je razítko víceméně bezcenným stvrzením aktuálního stavu věcí.
A ani svatební cesta se vším, co tuto provázelo, nevybočovala z řady těchto slastných dní. Vždyť jak jenom povznášejícím bylo nechat se unášet pomalinku, tak neskutečně pomalinku horkovzdušným balónem, jenž s nimi a jenom s nimi vystoupal až kamsi do nadoblačných výšin, odkud mohli hrdě shlížet na všechno to nicotné hemžení tam kdesi hluboko dole pod nimi! Let, při němž jim byli průvodci snad jen vládci nebes, mávající jim dvěma svými křídly na pozdrav.
Nebo ta následná romantická plavba lodí! Pohupování se uprostřed modrého nekonečna oceánu, jenž dává zapomenout na všechno zlé a neveselé, co kdy bylo a co se nyní rázem zdá být nicotným, kroužení racků nad jejich hlavami i ladná těla delfínů, provázejících je na jejich pouti do zdánlivého neznáma.
A tak mohly i po této letní romanci plynout další dny, týdny, měsíce, roky. Už mohli být stále spolu, už věděli, že její ladné křivky budou jemu kdykoliv vydány v plen a že ona se kdykoliv může pevně opřít o jeho rámě. Že ona bude do skonání věků jeho poupátkem, jeho křehkou květinkou, již je třeba ochraňovat před všemi strastmi světa, a on že bude na stejné věky věků jejím spolehlivým ochráncem, jenž nedá na svou milou dopustit, díky němuž se jí nedostane žádné z krutých ran osudu.
Byli svoji a jejich život se změnil v učiněnou procházku rajskou zahradou. Bylo jim tak, jak jim nebylo ještě nikdy v jejich minulých životech, v dobách předcházejících jejich seznámení. Každý jim mohl závidět jejich neskonalé štěstí, jež je provázelo doslova na každičkém kroku a jež bylo nikdy nekončícím slunným letním dnem.
Usídlili se v onom exotickém ráji, kde léto nikdy nekončí. Spolu tam vítali každý nadcházející úsvit, spolu se loučili s každým završujícím se dnem. Naslouchali libým zvukům, jež doléhaly k jejich sluchům z blízkého i vzdálenějšího okolí. Bylo jim, jako by se vznášeli vzduchem, jako by stoupali až kamsi k branám nebeským. Nic nebylo nedostupné, nic nebylo nemožné. Vše, i to nejneuskutečnitelnější, se vzápětí stávalo realitou, měli vše, na co jen pomysleli. Nic, pranic jim nescházelo ke štěstí.
A jaká jen to byla láska! Právě nyní ji (pokolikáté již vlastně?) políbil a ona mu na oplátku už už zašpitala své další z celé řady milostných vyznání. Její rty se takřka dotkly jeho ucha, jež mělo vyslechnout další vyznání lásky. A z jejích sladkých úst zaznělo to, co zaznělo…
Až přitom přímo nadskočil. Nadskočil na své posteli. Ne, nepohupovaly jím již více průzračné mořské vlnky, nepovíval vánek, nezněly libé zvuky exotického ptactva či laskavý hlásek oné krásky, ten tam byl krvavě rudý úsvit na horizontu.
Ležel na své posteli a jeho léty povadlá manželka v noční košili s natáčkami na hlavě jím právě lomcovala.
„Pepane! No tak, hernajs, Pepane, slyšíš? Přestaň už konečně chrápat, nebo přijdeš pozdě do práce. Tvůj parťák s hovnocucem už čeká před domem!“