Za zvířátky
V ZOO a před zvířátky ano, ale…
Taková cesta do zoologické zahrady může být klidně stejně nebezpečnou, ne-li dokonce ještě nebezpečnější, než jsou v této instituci vystavované líté šelmy. O čemž jsem se letos mohl osobně přesvědčit i já sám. Naštěstí nikoliv doslova. Avšak nebojte se, nikoliv v našich luzích a hájích.
Bylo tomu poté, co mne přestaly bolet rozsezené zadní partie, a předtím, než mne půlky rozbolely nanovo, jsa devastovány více než třicetihodinovou poutí v ekonomické třídě hned tří letadel za sebou. Tedy za mého letošního v pořadí již dvanáctého červencového pobytu v Jižní Africe. Přesněji ve Východním Londýně, jenž však nemá s městem nad Temží pranic společného, snad leda s výjimkou nejčastěji univerzálně užívaného jazyka. Protože tento „Londýn“ leží, jak s oblibou říkávám, „kousek na jih od Českého Krumlova“. A tento „kousek“ představuje nějakých řádově deset tisíc kilometrů.
Protože už jsem tam kdysi ve zmíněné ZOO byl, rozhodl jsem se letos do této zavítat nanovo. Protože i když člověk není žádných pachatelem, občas stojí za to vracet se na zajímavá „místa činu“. I objednal jsem si tedy z úsporných a zároveň recesistických důvodů vozítko zvané TUK TUK, což je pro osoby tohoto neznalé jakýmsi křížencem, tak trochu autem, trochu motocyklem a přitom ani jedním z tohoto, jenž by se snad dal vzdáleně přirovnat k našincům známým Velorexům, byť ani tímto tento není.
Nu a tímto spíše pro Asii typickým dopravním prostředkem jsem se dobíral do míst, kde jsou k vidění obdobní tvorové jako na safari, ovšem pohodlněji a za daleko příznivější cenu. Vezl jsem se na rozdíl od loňska pro změnu s bílým řidičem a nezbývalo mi než opět uznat, že taxi je taxi. Především pro ty chudáky, co posedávají nejednou podél jihoafrických silnic a ulic s cedulemi popsanými všemožnými prosbami o pomoc či jakoukoliv práci, jíž by si tito „přebyteční lidé“ vydělali v zemi značně omezených možností na alespoň kousíček chleba svého vezdejšího, nebo pro ty nebožáky, kteří tamtéž v prachu cest jen tak očekávají neznámo vlastně co. Protože tito všichni, kdo tam lemují ulice v čekání na jakoukoliv pramálo reálnou naději, by mohli být potenciálně nebezpečnými a je tedy vždy lepší, ba přímo žádoucí, být odděleným, a to raději kovovou kapotou uzamčeného auta se zataženými okýnky než pouhou plachtou tohoto exotického vozítka jménem TUK TUK. Protože ulice jihoafrických měst až nepříjemně často oplývají čímkoliv, jen bezpečností ne. O čemž jsem se mohl vlastně už kdysi i sám na vlastní kůži přesvědčit, jsa v tomtéž městě odvážen z místa napadení do nemocnice s rozbitou hlavou; ale to jsem odbočil.
Jeli jsme do ZOO, jež se nachází za kovovou branou, parčíkem, parkovištěm a další branou vedle prodejny vstupenek. Člověk projel otevřenými vraty, pokochal se dřevinami lemujícími asfaltečku a zastavil na malém parkovišti přímo před bytelně oploceným areálem.
Dojeli jsme až k bráně vedoucí bezprostředně do areálu, já vystoupil, zaplatil řidiči požadovaných šedesát randů neboli jednu bankovku se lvem a jednu s nosorožcem a před vstupem do areálu si s ním dohodl i následný odvoz zpět do mého Bed and Breakfastu. Protože plahočit se přes celé město pěšky se mi tak jaksi ani trochu nechtělo a když už člověk jednou dá za takovou letně zimní (u nás na severu letní, na jižní polokouli pro změnu v tutéž dobu zimní) dovolenou dosti nekřesťanské peníze, už ho pro nějakou tu více než stokorunu navíc neubude.
Ať pro mne přijede za nějaké čtyři hodiny. Budu čekat zase tady, kde mne vyložil, nebo případně tam před hlavní branou…
Nebudu! Dosud jsem snad neviděl, aby se někomu na hlavě tak zježily vlasy hrůzou. Jako onomu řidiči. Tedy u nás jsem nikoho takového neviděl, tam už ano; ale to bych opět odbočil.
To prý v žádném případě! Budu stát a čekat na odvoz tady před pokladnou! Tady a nikde jinde! Protože…
Protože jiný kraj, jiný mrav, jak se říká. I když spíše než jiný mrav by se mělo napsat jiný nemrav. Protože už prý i tady, za hlavní branou, v parčíku, jímž jsem před devíti lety přišel z tehdy bližšího Bed and Breakfastu pěšky, i tady na samotném zdánlivě bezpečném parkovišti, všem na očích, už se prý dříve nesčíslněkrát přepadalo. Tam, kde jsem se před devíti lety procházel, by údajně bylo neskutečně snadné doznat újmy nejen na osobním majetku, ale i na zdraví, případně pak i životě. Na dohled od hlídaného areálu zoologické zahrady, všem hezky na očích, za bílého dne.
Protože doby se mění. A mění se často k horšímu, bohužel. Nejen u nás, ale i tam. A kam jsem se mohl ještě před pár lety odvážit, tam už to dnes nelze. Nebo sice lze, ale…
Zaplatil jsem u pokladny vstupné, dostal maličkou vstupenku připomínající miniaturní paragon z obchodu a vzápětí se stal pomalu jedním z exponátů této ZOO ve velikém výběhu. V prostranství obehnaném vysokým kovovým plotem, daleko bytelnějším než to oplocení, co mne tam oddělovalo i od těch sebelítějších šelem, jež mi tu byly in natura představovány. Oddělen od vnějšího světa nikoliv proto, abych mu nějak neublížil, ale aby tento nemohl dost možná ublížit mně. Protože tam venku, kdesi nablízku, byli lidé, kteří by mohli být dost možná nebezpečnější a krutější než zdejší lvi, tygři, vlci,…
Na pěšinkách stejně jako přímo za stolem u kiosku s občerstvením jsem se mohl potkávat s volně se procházejícími pávy, sdílejícími se mnou můj „výběh“, z klecí a výběhů po mně tu zvědavě a tu netečně pokukovali i takoví tvorové, jaké známe i z našich zoologických zahrad, i tací, jaké u nás v podobných zařízeních nepotkáte. Protože potkali jste třeba v některé z našich běžných ZOO ve výbězích dejme tomu ovce, kozy nebo krávy?
Ovšem pokukovali po mně nejen tito živočichové. Protože i zde nade mnou dozajista bdělo neviditelné oko „velkého bratra“. Toho, jenž má za úkol vidět vše. Zde ovšem výhradně v mém zájmu, nikoliv naopak. Protože to já jsem si zaplatil, aby se díval, aby viděl. A aby zasáhl, kdyby snad něco. Protože nebezpečí může číhat všude. Nebezpečí, jež tu může vzejít ze strany zmíněného nebezpečného tvora zvaného člověk.
Prožil jsem příjemné odpoledne zde mezi tvory mírumilovnými i krvelačnými. Mohl jsem si dejme tomu pohladit žirafu, ale nejen to; kdybych se býval zavčasu zastavil ve stárnutí, růstu a nabývání v oblasti „tělesného rovníku“, bylo by mi dopřáno i možnosti užít si většiny ze zdejších atrakcí pro děti, od houpaček a prolézaček přes autíčka a dřevěnou stavbu se skluzavkou až po pojízdný vláček tažený minilokomotivou, jenž tu byl připraven provézt lidskou drobotinu areálem.
Příjemně strávený den. Den, jenž jsem si nakonec docela užil.
Užil jsem si a přežil. Dost možná ale jenom a pouze díky svému řidiči TUK TUKu. Přežil jsem nejen tam vystavované tvory, ale i kolem se vyskytující pochybné existence. Jež nebylo v onu chvíli vidět, ale někde kolem určitě byly. Byly možná na ulici, možná někde v porostu. Byly tam a čekaly na svou šanci, na nezákonnou příležitost, jak přijít k penězům. Na úkor neznalé nebo dobrých rad nedbající oběti. Za jakoukoliv cenu.
Přežil jsem návštěvu v ZOO ve Východním Londýně, tedy East Londonu, aniž by mne napadl tamní tvor z nejobávanějších. Tedy bezprizorný člověk bez budoucnosti. Ten, jenž je víceméně jediným skutečným negativem země zvané Jižní Afrika.
Viktor Pondělík
Nebohá země česká
Jestli jsem poslední dobou něco neslyšel, pak to byly nějaké pozitivní zprávy. Skoro jako kdyby se všechno dobré ze světa vytratilo a zbylo jenom to špatné. A jako kdyby se navrch všechno smrsklo na pouhou ekonomiku.
Viktor Pondělík
Skvělý nápad, páni europoslanci
O nás lidech se ví, že si ničíme své životní prostředí. I když se bez přírody neobejdeme, škodíme jí mnoha různými způsoby. A co na to politici?
Viktor Pondělík
Sliby u nás neberou konce
Když člověk poslouchá řeči našich politiků, nejednou skutečně neví, zda se tomu má smát nebo spíš brečet.
Viktor Pondělík
Nejsme zrůdy, bruselata
V uplynulých letech si svět zvyknul označovat nás Čechy za xenofobní smečku, neochotnou pomáhat nešťastným lidem. Stalo se to běžným tématem od chvíle, kdy začala předchozí migrační krize, a všichni víme, jak se tehdy věci měly.
Viktor Pondělík
Jací my Češi jsme?
Snad jenom někdo úplně slepý a hluchý by dosud neregistroval, jak se naše země utěšeně (nebo neutěšeně?) zaplňuje běženci z Ukrajiny.
Viktor Pondělík
Kdo skutečně pomáhá Čechům?
Je známo, že se každý dluh musí splatit. Ovšem v Česku se na to náramně často zapomíná. Než se nám dluhy připomenou.
Viktor Pondělík
Kamarád omikron
Už dávno se nesnažím chápat, co se kolem nás nejednou děje a jaká opatření a z jakého důvodu se právě praktikují. Protože bych z toho měl hlavu jako škopek a stejně bych se nejspíš nedobral pochopení takové reality.
Viktor Pondělík
Nebozí letečtí dopravci!
Cestovatelskou branži a zejména létání postihuje v posledních vcelku mnoha měsících jedna rána za druhou. A dopravci stejně jako cestující aby si z toho zoufali.
Viktor Pondělík
Jak to skoulí s prezidentem?
Když se v Česku někdo nakazí koronavirem, musí povinně do karantény. Čtrnáct dní musí být izolován od cizích lidí a toto opatření musí být ukončeno až lékařem. Ví to všichni a mělo by to také platit pro všechny.
Viktor Pondělík
Čeští doktoři nemají co na práci?
Tak prý stoupají počty lidí nakažených koronavirem v České republice burcujícím tempem. A odstupující vláda, jakkoliv by měla myslet spíše na to, co budou její členové dělat dále, až opustí svá koryta, řeší to, co řeší.
Viktor Pondělík
Zaplatí vláda všechno všem?
Už nějakou dobu se mluví o tom, že se blíží citelné zdražení elektřiny. A vše nasvědčuje tomu, že se tak i stane.
Viktor Pondělík
Bude se znárodňovat?
Někteří z Čechů sice bydlí tak, jak si bydlet přejí, a mnozí bydlí aspoň tak, jak jim to jejich finanční poměry umožňují, ale jsou tu i ti, kteří prostě na žádné bydlení nedosáhnout.
Viktor Pondělík
Nebudou přece rozhodovat rozumně!
Tak nám naši poslanci definitivně rozhodli. Od nového roku, kdy už celá řada z nich nejspíše u koryta nebude a odpovědnost tak už ponesou jiní, se díky jejich rozhodnutí zvýší důchody.
Viktor Pondělík
Budou si Češi konečně rovnější?
S trochou nadsázky by se dalo říci, že se v české poslanecké sněmovně stalo před nemnoha dny něco nepředstavitelného. Prošel tam totiž návrh, který je nejen demokratický, ale i vysloveně rozumný.
Viktor Pondělík
Pomůžete mi někdo?
Ve svém bydlišti jsem si dlouho žil naprosto spokojeně. Jak skvělé místo k životu to jenom bylo! Jenže pak se do sousedního bytu nastěhoval nějaký mladý pár a rázem se vše změnilo.
Viktor Pondělík
Taky řešení
Paní si seděla ve vlaku vedle jakéhosi spolucestujícího a neměla důvod si na cokoliv stěžovat. Cesta ubíhala rychle a hladce a co si může člověk přát víc, že? Snad už vůbec nic.
Viktor Pondělík
Soudružská skleróza
Tak jsme tu měli před pár dny první máj. Den označovaný jako svátek pracujících a v našich končinách odedávna uzurpovaný komunisty, jimž se tento vždy hodil do krámu.
Viktor Pondělík
Ať žije očkování
Jak už jste určitě slyšeli, máme tu koronavirovou pandemii. Je to prý něco strašlivého, a tím jediným, co nám v této situaci pomůže, je jedině očkování. Jedině díky proočkovanosti národa se prý budeme moci vrátit k normálu.
Viktor Pondělík
Problém
Haló, miláčku! No, to jsem já. Promiň, že ještě nejsem doma, ale autobus, kterým jsem měla přijet, mi ujel před nosem. Další měl jet až za dlouho, tak jsem si řekla, že vyrazím domů stopem.
Viktor Pondělík
Když se voda káže a víno pije
Před několika dny mi přišel neobjednaný a nežádaný dopis od mé banky. Nechtěl jsem ho po ní, protože mi je vlastně naprosto zbytečný, a neměl jsem tak potřebu něco takového chtít.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 1394
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1296x