Jsem praštěnej

Tak už jsem nějaký ten rok praštěnej. A mám na to i písemný důkaz. Totiž… totiž vlastně tento důkaz už nemám. Protože ho bylo třeba kompletně odevzdat instituci zkráceně zvané VZP. Ale věřte, že praštěnej jsem. A to přímo na hlavu.

A to již od roku dvoutisícíhodesátého. A ne jen tak obyčejně praštěnej.
Protože ruku na srdce. Kolik z nás praštěných může hrdě říci, že byli praštěni na jiné polokouli, v tutéž a přece naprosto opačnou roční dobu? A kdo se může pyšnit tím, že byl praštěnej tak, až skončil v cizokrajné nemocnici?
Já ano. Heč! I když… vlastně nevím, proč tu hečám. K nějakému „heč“ není vlastně důvod. Protože nechat se praštit tam, kde jsem byl praštěn já, se může nechat každý. A nedá to tam, v Jižní Africe, ani moc práce, co se organizace týká. Prostě stačí zajít někam, kam by člověk neměl zajít, a může klidně i zajít.
Já naštěstí nikoliv. Protože já jsem byl jenom praštěný. Protože jsem byl praštěný, vlezl jsem někam, kde jsem byl praštěný. I když je samozřejmé, že jsem zase až tak praštěný nebyl, protože ono místo nevypadalo ani trochu na to, že bych tam mohl být praštěný.
Prostě jsem se za onoho času, v zimě, totiž v létě, totiž v jihoafrické zimě, jež často připomíná naše léto, a našem létě, jež nejednou připomíná jihoafrickou zimu, zkrátka v červenci zmíněného roku, procházel po pobřeží Indického oceánu obklopujícího Východní Londýn. Tedy East London, Oos Londen, eMonti nebo jednoduše Buffalo City,… Vyberte si, jak tomuto městu chcete říkat, když jsou všechny tyto názvy platné. Procházel jsem se hezky poblíž Esplanade, na dohled od tamní „rezervace pro turisty a jiné zámožnější spoluobčany“, na hranici prostoru, v němž cedule hrdě hlásaly, že je tento střežen bezpečnostní službou Red Alert, po chodníku vedle silnice, po níž si to co chvíli (alespoň ve srovnání s našimi končinami) hasila policejní a jinak bezpečnostně služební auta, a bylo mi blaze.
Tedy do chvíle, než mi cestu zkřížila černá kočka. Tedy ne černá kočka jako černá kočka, ale prostě černá kočka. I když to zase nebyla až tak kočka, protože kočky v našem smyslu slova nebývají špinavé, navlečené do dosti obnošených hadrů, poškrábané v obličeji a vůbec všestranně zanedbané.
Tato „kočka“ byla. Protože nelovila myši ani solidní amanty. Lovila chlapy. Jakékoliv chlapy. Protože znáte to. Totiž neznáte to. Protože v našich končinách toto neznáme, snad kromě opravdu ojedinělých extrémních případů. Lovila tam kohokoliv, jak už to tam nejednou bývá, kdo by s ní byl ochoten jít do křoví, užít si a s takřka stoprocentní jistotou od ní něco chytit. Pro mne prý za padesát randů, tedy v přepočtu asi stokorunu, ale jak říkají místní, prý by šla i za dvacku, kdybych nebyl „bohatý běloch“.
Nic neobvyklého. Protože jíst se chce a v zemi, kde je většina obyvatel bezprizorná a bez perspektivy šťastnějších zítřků a kde se sex mezi černými vlastně považuje často za alternativní způsob placení či protislužby, je tento fenomén snadno pozorovatelný. A tato jíst chtěla. Asi. Protože jeden nikdy neví a někdy jsou i tam drogy důležitější než jídlo.
Prostě mi zkřížila cestu. Padesát randů za sex. Udělá cokoliv, za padesátku. Má někde nemocnou mámu či co a potřebuje peníze. Za padesátku. Pořád dokola totéž. Za padesátku mi dá své tělo v plen. Své snad patnáctileté tělo, mající před sebou na ulici perspektivu velice krátkého života. Života, jenž může trvat ještě pár let, ale třeba i jen pár minut.
Byla notně neodbytná, neodbytnější než většina jí podobných, jež jsem v oněch končinách kdy na ulici potkal. Nemohl jsem nepotkat – protože kromě lepších čtvrtí, tedy těch převážně bílých, lze na podobné lehké děvy narazit prakticky kdekoliv. Neodbytně se dožadovala sexu. Totiž vlastně upřímně řečeno peněz za tento. Tak vlezlé osoby u nás nenaleznete ani mezi pochybnými existencemi dejme tomu před pražským Hlavním nádražím, mám-li to přirovnat k něčemu, co u nás znám. Nalepila se na mne, vlekla se za mnou až před obchod, kam takové pochopitelně nepouštějí, pak si počkala opodál, než nakoupím, a když jsem jediným východem opět vyšel, pokračovalo to. Možná by v tu chvíli pomohlo, kdybych jí ty peníze dal, aby byl pokoj. Jenže zároveň spíše ne – protože ukazovat podobným, kde má člověk hotovost skrytu, je notně nežádoucí a jeden si tak vysloveně koleduje o okradení. Takže jsem prostě nedal.
A zkuste si takovou odhánět! Když jí tak ukrutně jde o výdělek, synonymum to pro přežití, a když jediné, co má, je čas. Moře času. Zkuste se jí zbavit! Nezbavíte. Takových se umí zbavit snad leda místní policisté a pracovníci bezpečnostních agentur, kteří (oprávněně) neváhají použít toho, čemu se u nás říká donucovací prostředky.
Pokoušel jsem se jí zbavit. Marně. A nejen marně, ale i více, než by bylo zdrávo. Protože člověk se tam nemá koncentrovat jenom na jedno. A tak se jí zkrátka zarputilým obtěžováním mé na tamní poměry velké maličkosti podařilo odpoutat mou pozornost. Za sebe jsem zkrátka v tu chvíli neviděl. A neviděl jsem ty tři, co se vynořili za mými zády. Snad z nedalekého křoví, snad odkudsi z miniaturního autobusového nádražíčka opodál, kde tradičně panoval a panuje chaos. Kdo ví.
A bylo to. Prostě jsem byl náhle nečekaně praštěný. Do kebule, jak známo z úvodu.
Ti tři vlastně nebyli nic moc. Neznalý by se jich možná ani neobával, protože od podobných snad od hlavu menších vychrtlin by útok nepředpokládal. Protože panuje představa, že menší a slabší si na většího a silnějšího vesměs netroufne. Ale troufli si. Protože i mužské plémě chce jíst a i takovíto nemají vyhlídky na dlouhý a spokojený život. I tito se řídí v podstatě bezvýhradně heslem „sežrat a být sežrán“ či „zabít nebo být zabit“. Mají to, co najdou nebo co vezmou těm, kdo mají; nic víc. A tak si berou.
A tak jsem byl udeřen a vzápětí tažen za batoh kamsi do porostu opodál. Nebo jsem tam možná nebyl tažen já, ale jen můj batoh, jehož se tito hodlali zjevně zmocnit. A byla docela smůla, že jsem měl batoh zřejmě více než kvalitní. Vzdoroval. Třem na něm zavěšeným černochům popruhy odolaly, aniž by doznaly újmy. Kdyby doznaly, mohlo to být odbyté rychle. Takto nebylo.
I když vlastně bylo. Protože jak zmíněno, v místech hlídaných bezpečnostní službou, s častým výskytem policie, se musí něco takového odbýt rychle. Protože i ti, kdo zjevně nemají co ztratit, mají co ztratit. Protože s takovými se v oněch končinách nejedná v rukavičkách. Takoví se tam nemají důvod na setkání s bezpečnostními složkami těšit, protože se od těchto mají na co těšit. A řečičky o lidských právech? Kdeže! Právem tam platí, že „na hrubý pytel hrubá záplata“. Bez diskusí.
A tak mi batoh nakonec zůstal na zádech. Jen zkrátka prázdný, protože zip obsah neuchrání, a od krve, podobně jako tričko.
A nastal „cvrkot“. Než by jeden řekl „švec“ ve všech tamních jedenácti úředních jazycích, vozil jsem se po okolí v prvním policejním autě. Protože co kdyby přálo štěstí a někde jsem je zahlédnul? A než jsme udělali rychlé kolečko po okolí, místo činu se hemžilo tu více a tu méně uniformovanými a ozbrojenými strážci pořádku. Samopaly v jejich rukou nevyjímaje. Protože to se prostě trpět nebude. A že na místě čekala sanitka, o tom ani nepochybujte.
Inu, rozvojová země, jak o této někteří místní neskrývaně mluví. A vlastně mají svým způsobem i pravdu. Protože tamní ostrůvky a ostrovy plně srovnatelné s nejvyspělejšími končinami světa přece jenom tonou v moři ryze africké bídy.
A tak jsem si mohl dopřát luxusu, jehož jsem si dopřát nechtěl. Ošetření v sanitce Alderson Ambulance a následného odvozu a ošetření v tamní nemocnici Sv. Dominika. Tedy „u soukromníků“, protože turisté se zkrátka zřejmě do strádajícího zdravotnictví státního nevozí. A to ani tehdy, když jako v tomto mém případě asistenční služba, která se má starat o ty, kdo jsou cestovně zdravotně připojištěni, blahovolně oznámí nemocnici, „ať si to zaplatí a nechá si pak účty proplatit doma“, a peníze na prokázání prostředků na přímou úhradu nejsou zrovna po ruce. A ač ani proti našemu zdravotnictví nemohu říci křivého slůvka, je přece jenom rozdíl, když někdo dělá za hotové a někdo „na pojišťovnu“. Přál bych vám to zažít, ač bych vám to nepřál zažít.
Naštěstí sice na první pohled hrozivě vypadající, ale jen povrchové zranění, které by se u nás omylo a možná by se i trochu šilo…
Nepočítám-li personál sanitky, vystřídalo se na mně v nemocnici několik zdravotníků a dva lékaři. Opakované důkladné čištění rány, opakované preventivní zjišťování, zda vím, kdo, kdy a kde jsem, měření krevního tlaku a srdečního tepu, protitetanová injekce, jíž předcházelo relativně sáhodlouhé vysvětlování, oč jde, proč a že je ta jehlička tak malá, že to určitě ani neucítím,… Nu a nakonec to, čím by se to dost možná odbylo u nás. Pár náplastí.
A pak policejní odvoz až „domů“, tedy do Bed and Breakfastu, a dlouhé, předlouhé ruční sepisování policejního protokolu tamtéž. Protože (a myslím to v dobrém) u policistů z terénu je přece jenom důležitější síla a odvaha než mimořádná gramotnost.
A pak? Těžko uvěřitelné, ale je tomu vážně tak. Až do třetího dne, kdy jsem v dopoledních hodinách odlétal, byl můj pokoj z ulice diskrétně policejně hlídán. Protože dveře vedly do ulice a já při přepadení přišel mimo jiné i o klíče, takže co kdyby snad náhodou…
Prostě takovou policii a takové zdravotnictví bych nám přál. I když dozajista i my spoustu takových policistů a zdravotníků máme. Ovšem jaksi z vyšší vůle těmto hážeme klacky pod nohy a proto nejsou takoví, jakými mohou být ti v „rozvojové zemi“. Protože u nás se mele a mele o lidských právech i tam, kde by se mělo zarytě mlčet. U nás se rozhazují peníze za nesmysly a pak se dělá, že se zdravotnictví platí, ač si o tomto můžeme myslet své.
Jsem zkrátka praštěnej. Ale…
Největší šupa do hlavy přišla až následně. To ale teprve u nás a v přeneseném smyslu slova.
To když jsem se snažil, aby mi byly proplaceny účty za zmíněnou sanitku a nemocnici naší jistou Všeobecnou zdravotní pojišťovnou. Protože jsem byl, jak zmíněno výše, pro takovýto případ pojištěn. Ale to už by byla kapitola sama pro sebe…