„Hraboši“

Ruku na srdce! Kdo z nás si o nich nikdy v životě neřekl, že jsou zaostalí? Že na nás nemají? Že kam se na nás hrabou? Tihle… Prostě tihle černí obyvatelé černého kontinentu.

„Kam se na nás hrabou dejme tomu se svým všeobecným rozhledem!“ mohl si leckdo z našinců pomyslet třeba při sledování komedie Bohové musejí být šílení.„Kam se na nás hrabou se svým vzděláním!“ říkal si, říká si a určitě si ještě dlouho říkat bude každý, kdo zná úroveň tamního nesoukromého a neprestižního školství.„Kam se na nás hrabou se svou životní úrovní!“ nemohl si nepomyslet ten, kdo někdy viděl nějaké obrázky ze života tamních lidí. Tedy většiny tamních lidí. Tedy ze života těch, kdo jsou pro nás exotičtí; protože kdo by se u nás koukal na obyčejný život tamních bělochů, nelišící se na první pohled od toho našeho, evropského, ani v tom nejmenším.„Kam se na nás hrabou se svým zdravotnictvím!“ říkal si a říká si ten, kdo někdy viděl různé africké léčitele, šamany a jiné šarlatány nebo kdo se třeba pídil po informacích zaručených, tedy těch na stránkách našeho ministerstva zahraničí.„Kam se na nás hrabou se svou hygienickou úrovní!“ říkal si a říká jiný, kdo ví své nebo kdo aspoň tuší.„Kam se na nás hrabou s pracovitostí, s produktivitou práce!“ nemohl si nepomyslet ten, kdo někdy viděl naprostou většinu tamního obyvatelstva ve skutečném pracovním procesu.„Kam se na nás hrabou v otázce sociálních jistot!“ oprávněně tvrdil a tvrdí každý, kdo kdy viděl ty, kdo propadli tamní sociální sítí, pokud se tomu vůbec sociální síť říkat dá. Jako že většinou nedá.„Kam se na nás hrabou… Kam se na nás hrabou… Kam se na nás hrabou…“ Je tolik sfér života, kde si toto můžeme říkat! A oprávněně. Mohu to potvrdit, protože jsem mezi těmito lidmi strávil už hodně času. Hodně jsem jich potkal, viděl v reálném životě, mluvil s nimi. Tedy s těmi z Jižní Afriky.Jenže… Vždycky záleží na úhlu pohledu. Protože oni žijí tak, jak žijí, aniž by je nějak výrazněji trápilo to, jak často a v jakém rozsahu jsou těmito kam se na nás hrabajícími. Dost možná i proto, že často nevědí. Že kdyby věděli, možná by si zoufali. Jistě, jistá závist tu je a je nevyhnutelná. Závidí nám to, co máme a o čem vědí. Tedy hlavně peníze. Protože v tomto ohledu vědí, že na našince povětšinou nemají. Že kam se na nás hrabou…Ovšem…Všechno má svůj rub i líc. A ne vždy je na místě, abychom se nad tyto neomaleně povyšovali, abychom je přezírali, abychom jimi pohrdali.Protože je naopak i dost toho, v čem my bychom měli závidět jim. Protože kam se na ně leckdy pro změnu hrabeme my!„Kam se na ně hrabeme!“ Kolikrát si jenom toto říkám já a měl bych si to říkat nejenom já. Protože kam se na ně hrabeme třeba v umění žít! Nebo vůbec v umění přežít. Kam se na ně hrabeme ve vytrvalosti, v odolnosti,... Tedy ve věcech, jež se vesměs tak jaksi nedají změřit, zvážit a empiricky porovnat.A kam se hrabeme na tyto lidi třeba i v otázce zručnosti! Protože ruku na srdce – kdo z vás by tohle dokázal? Tohle (nepočítám-li prodejnu) zhotovené ve čtyřech případech z korálků a ve zbývajících třech dokonce… z docela obyčejných bělošských odpadků.