Velká díra zvaná Velká díra

Člověk je divný tvor. Protože jen se na něj podívejte. Vezme do ruky zpravidla bez sebemenšího zájmu tužku a něco touto někam napíše, nakreslí či načmárá. A běda, umaže-li při tomto sebe nebo něco z toho, co považuje za alespoň trochu důležité, jejím obsahem. Tedy tuhou. O tom, jak dokáže nespokojen vyvádět, zmaže-li se nevyhnutelně při skládání uhlí, ani nemluvě. Čert aby tyhle materiály vzal!

A pak? Pak jde a hledá v toužebné snaze najít. Hledá a poté, přeje-li mu notně štěstěna, i najde. A nelení. Nelituje času, nelituje sil. A kope, kope a kope, až vykope třeba i hodně velkou díru. A to jenom proto, aby našel „strejčka“ tuhy či uhlí. Jejich blízkého příbuzného, jehož s nimi podobně DNA u živých tvorů spojuje jejich podstata. Uhlík.
Prostě kope a nelituje sil při přemísťování tun bezcenné hlušiny, je ochoten lámat skálu, drtit kámen, brodit se v marastu, jen aby našel. Aby našel stejný a přece jiný uhlík. Uhlík, jenž mu ve své jiné podobě ani trochu nevadí. Ba právě naopak. Nešpiní totiž, nýbrž zdobí. A tak člověk hledá, aby našel… diamant.
Tedy „kámen“, pro který učiní mnozí mnohé. Leckdy i cokoliv. Jedni za tento obětují nemalý peníz, druzí třeba i život. Protože pro diamanty se bralo a dozajista i bere do otroctví, pro diamanty se vedou konflikty i války. Diamanty jsou nejednou „krvavé“.
Byť je vlastně těžké říci, proč. Proč právě tyto. Když se nejedná o nic jiného než o uhlík, jenž je všude kolem nás a nejednou nám spíše vadí, slouží nanejvýš jako zdroj trochy toho tepla a zamoření ovzduší, příčina „měsíční krajiny“ tam, kde se nachází v podobě většího ložiska uhlí,…
Protože větší diamant lze nalézt zřídka a možná se i krásně leskne, ale nic víc.
A byť je vlastně skoro k ničemu, je ceněn. Natolik ceněn, že jenom a pouze kvůli tomuto třpytivému nic vznikla i velká díra zvaná Velká díra. Tedy Big Hole, mám-li použít originální název.

A že je Velká díra velká díra, tomu věřte. Nemohu dát ruku do ohně za to, že je to pravda, neboť jsem ještě nikdy u žádného jiného podobného dolu než v jihoafrickém Kimberley nebyl a nemám tak s čím srovnávat, ale jde prý o největší diamantový důl na světě… vykopaný bez použití mechanizace.Již v polovině devatenáctého století tu brali lidé do rukou krumpáče a lopaty a kopali a odhazovali a kopali a odhazovali a kopali a odhazovali,… A tak pořád dokola. Někdy dokonce i celých padesát tisíc kopáčů najednou se tu činilo, aby vznikl tento důl. Tato velká díra. Tedy Velká díra. Díra zabírající oblast o celkem sedmnácti hektarech, tedy nějakých deset největších českobudějovických náměstí. A prokopali se až do hloubky 240 metrů a pokračovali by možná i dále, kdyby jejich snažení nebylo ukončeno sesuvy půdy a zatopením jednačtyřicetimetrovou vrstvou vody, jež komplikovaly a nakonec zcela znemožnily další povrchovou těžbu a přinutily horníky pokračovat toliko v kopání štol a tunelů pod dolem, vedoucích až do těžko představitelných více než kilometrových hlubin.A proč to všechno? Proč tolik dřiny, proč stovky při práci zmařených lidských životů? Pro nic více než pro „pár třpytivých kamínků“. Pro 2.722 kilogramů diamantů, necelé tři tuny tohoto „příbuzného“ tuhy a uhlí, jež tu byly vykutány dříve, než byl důl uzavřen. Od kteréhož okamžiku uplyne v srpnu letošního roku, tedy již za několik málo dní, rovných sto let.

Mně přálo štěstí. Protože jsem tam sice byl, ovšem nemusel jsem rubat skálu, aby se někdo jiný mohl pyšnit onou blýskavou krásou. A nepřišel jsem tam zákonitě ani o život. Přímo tam ne.Protože v okolí, v jihoafrickém Kimberley, jsou místa, kde by jeden o život přišel (a přišel) i dnes. Raz dva. Na čemž už ale onen dávný důl vinu nenese.Aspoň tedy takto varovala Christa. Ta, jež mne po jedné z mých tradičních pěších procházek po okolí raději preventivně naložila do auta a vzala na „okružní jízdu“ městem. Se vcelku fádním výkladem.„Sem nesmíš… sem nesmíš… tady mi před pár lety zabili známého…“