Někdy to byly stopy, jimiž se lid těchto šťastných míst pyšní dodnes, někdy však pochopitelně i jejich pravé opaky. Protože něco mělo svůj účel, jemuž čas hodně přidal na hodnotě, něco tohoto smyslu nenávratně pozbylo a něco... Něco je čímsi mezi tím. Často bohužel v tom negativním smyslu slova.
Protože místa, jimiž kráčejí dějiny, nejsou vždy místy šťastnými. Naši zemi, jež se pro svou polohu uprostřed kontinentu nemohla nepřiplést kráčejícím dějinám do cesty, nevyjímaje.
Je nasnadě, že máme často právo se svými dějinami pyšnit. Protože je u nás tolik architektonických, uměleckých a jiných skvostů!
Ovšem nejen těchto. Bohužel. Protože historie nám dala i to, bez čeho bychom se rádi obešli. Čemu bychom se více než rádi vyhnuli. Jenže nám nebylo dáno se tomuto vyhnout; a co se stalo, nelze odestát. A tak nejednou dodnes sklízíváme trpké plody našeho minula.
Třeba na jihu Čech, jenž se stal nejednou místem přímo ideálním pro to, aby jím dějiny kráčely. A aby tam tyto po sobě zanechaly (nejednou pouze dočasně) mlčenlivé svědky toho, že byly.
Proč právě tam? Stačí nahlédnout do análů, aby člověk věděl. Stačí nahlédnout do učebnic, aby člověk přinejmenším vytušil.
Protože máme-li to vzít stručně, co třeba právě na Lipensku vidíme, ač už to tam nevidíme?
Z pohledu dějin naší země vlastně ještě vcelku nedávno bylo toto území téměř bezvýhradně německým. Se všemi důsledky, jež přinesl nástup Hitlera k moci a jež jsou nám dobře známy, protože se jimi netajíme dnes stejně jako jsme se těmito netajili (ba právě naopak) za minulého režimu. I těmito končinami se tak přelila vlna světovládných choutek fašistů, rozpínajících se na východ.
A když to s těmito dopadlo nakonec tak, jak to s těmito dopadlo, konečně bylo v oněch místech (pro našince) lépe. I když... lépe... Americká a ruská vlna, jež se těmito končinami převalily vzápětí, možná někomu z tehdejších tamních lidí prospěly, většinou však pochopitelně nikoliv. A nám, současníkům, minimálně v některých ohledech rozhodně neprospěly. Protože i tyto po sobě zanechaly notně nemilé „památky“.
A léta, jež tomuto následovala? Ani ta nejsou tak docela bez viny na tom, že máme to, co máme. Protože ne vždy toliko tiché soupeření o to, čí tato země je a bude, úsilí o návrat do svého Vaterlandu, vystřídaly naopak touhy nejednoho z našinců tyto kraje proti vůli mocných opustit. Protože jedni byli odsunuti a chtěli se vrátit, jiní tu byli zůstáni a chtěli po vítězství soudruhů pro změnu pryč.
Ani jedněm nebylo přáno; a když to nejde po dobrém, musí to jít zkrátka někdy i po zlém. A tak to někdy po zlém i šlo. A i toto zlo nám po sobě zanechalo to, co je tu k nalezení dodnes. Bohužel.
Pak nemalou část oněch končin zplundrovali a zatopili „jihočeským mořem“. Tedy Lipnem. A vody četné z „památníčků minula“ utopily, nechaly utonout v zapomnění. Jenže ani voda nedokáže smýt vše. Ani takováto masa vody nedokáže odstranit všechny pozůstatky zla.
Místa jižně od zmíněné vodní plochy byla obetkána ostnatým drátem, území nikoho za nímž zaplavili, jakkoliv se o záplavě v pravém smyslu slova sotva dá mluvit, vyjma pár prominentů a vlastně nešťastných šťastlivců jen vojáci se svými skrýšemi, zbrojí a důmyslnými pastmi na ty, kdo nechtěli žít za ostnatým drátem. Byť by se vlastně správně mělo říkat před ostnatým drátem. A nebyla to doba humorná, jak by snad někomu mohlo připadat při poslechu vtipu o tom, kterak se chlapeček ptá u železné opony, kdo že žije za těmito dráty, na což mu tatínek odpovídá „no přece my, Pepíčku“.
I tehdy a tam platilo, že na hrubý pytel patří hrubá záplata. A tak i z oněch časů zůstal dozajista nejeden zapomenutý či ztracený svědek oněch časů. Svědek, bez něhož bychom se dnes jednoznačně rádi obešli. Jenže není nám přáno se obejít.
A pak se opět změnily doby, i těmito místy opět kráčely dějiny. Zdálo by se, že nyní již ty, na něž můžeme být hrdí. A hrdí na ně jistě být můžeme, jakkoliv i tyto mají své mouchy. A místa sevřená kdysi z vůle mocných mezi ostnatými dráty se opět otevřela světu. A tedy i nám, protože i my tvoříme svět. I my jsme jeho malými součástmi.
A nejen k tomuto tu došlo. Protože i hluboké vody zapomnění alespoň čas od času ustupují. Tu více a tu méně. A odhalují tak to, co před dávnými časy skryly. Co zmizelo dříve, než to bylo souzeno poznat i generaci mé.
Za mého žití tak Lipno odkrylo dokonce už i své „srdce“. Byť toto není srdcem jeho. Je srdcem Vltavy, jak toto bylo odedávna nazýváno. A spolu se svým srdcem nám tehdy Lipno ukázalo i svou druhou tvář. Tvář mající i své vady na kráse. Vady, s nimiž se někdy smířit lze a někdy nikoliv. Protože někdy už na tyto svědky zašlých časů můžeme jen pohlížet s větším či menším nezájmem, protože se nás vlastně nikdy netýkaly a dnes je tomu nejinak. Ovšem někdy k nám takto odhalení svědkové minula mohou promlouvat i dnes. Mohou zasáhnout i do našich životů a tyto i citelně ovlivnit. Případně nad námi mohou vynést i ortel.
Dnes je srdce Vltavy opět skryto kdesi v hlubinách. Ale ne ve stejných hlubinách jako kdysi. Jakkoliv jsme v posledních dnech smáčeni slzami deště, přehrada se na rozdíl od notoricky známého Tálinského rybníka nenahání a voděnka nedosahá k samému kraji. Nezaplavuje cestičku, kudy jsem chodíval ke své milé, a nezaplavuje ani místa, jež byla kdysi z vůle mocných zaplavena. A u nichž by vlastně bylo lepší, kdyby už zůstala zaplavena navěky.
Protože tam kdesi dole jsou stopy zdejší minulosti. Stopy, na něž bychom neměli zapomínat, jež bychom ale skoro raději neměli mít nikdy více na dosah. Dokud se v prach neobrátí, nezmizí nenávratně v propadlišti dějin.
Protože stopy minulosti jsou různé. A některé z nich jsou nebezpečné. Někdy i životu nebezpečné.
Byl jsem totiž s bídou plnoletý, když nám bylo odkryto srdce Vltavy a já v něm nalezl mimo torz svědčících o našich zdejších předchůdcích třeba i zrezivělé torzo rukojeti pistole.
Banalita, že? Ano, je to hloupost. Proč zmiňovat kousek zrezivělého kovu, jenž kdysi kdosi dost možná s vražednými úmysly svíral v dlani? Když se tento hodí leda tak do sběru, kde dost možná tehdy nakonec i skončil. Protože co s tím?
Jenže ne všechny „památníčky“ z příbuzenstva tohoto mého tehdejšího nálezu, jakkoliv zrezivělé, jsou „k ničemu“. Protože kdo ví, kolik jich je dosud zapomenuto tam kdesi pod hladinou! Případně i tam, kde hladina Lipna obvykle bývá, ovšem v posledních měsících není. Protože vody ubývá. Vcelku citelně.
Protože těmito místy, jak už zaznělo, nejednou prošly dějiny. A to v těch nejtemnějších údobích, v dobách války a této předcházejících a následujících konfliktů. A tyto doby nám tu po sobě nechaly vcelku pochopitelně své pomníčky.
Munici, jež se dodnes může postarat o to, aby i po nás zůstal nějaký ten pomníček. Jen trocha neopatrné manipulace by mohla stačit...
Zvažme v případě podobných náhodných nálezů, zda o svůj pomníček stojíme. A zda ho chceme získat právě tímto způsobem. Zahráváním si s podobnými „památkami“.