Hlídač a kamarád

Právě jsem se vrátil z Hradu… Co to plácám? Z toho se vrátil už daleko dřív někdo jiný a troufám si tvrdit, že nechvalně známější než já. Já jsem se vrátil sice také z „hradu“, ale konkrétně z mé chalupy, o níž platí „můj dům, můj hrad“ a tudíž jsem se vrátil vlastně taky z hradu.

Vrátil jsem se ze svého venkovského sídla, jak lze tento objekt nazvat leda tak s notnou dávkou nadsázky, poté, co jsem zvelebil své tamní latifundie, jež rovněž nedosahují rozlohy toho, čemu se zpravidla latifundie říká. Naštěstí. Protože ono i pouhé posekání kusu toho trávníku, vypletí několika záhonů a hra na údržbáře nevelké nemovitosti dá dost zabrat.
A poté, co jsem si dal do těla, mne právě nyní vyhnal z mé venkovské rezidence déšť. Ten, jenž přichází zpravidla tehdy, kdy to jeden nejméně potřebuje. Nyní přesně podle zákona schválnosti zrovna ve chvíli, kdy jsem natřel venkovní dveře a okenice a bylo by zapotřebí, aby tyto schnuly. Ale to jsem odbočil.
Prostě jsem se vrátil domů. Vrátil jsem se z míst, kde lišky dávají dobrou noc. Totiž ne až tak doslova. Lišky tam dobrou noc nedávají, protože jsou s vychováním tak jaksi na štíru. Když jsem onehdy v podvečer jednu potkal, prchala přede mnou, jen aby si snad se mnou nezadala, a druhá se ještě dříve neobtěžovala ani rozhlédnout a byla tudíž na tamní cestě jako po zdařilé liposukci. Úplně placatá. Vrátil jsem se z míst, kde žijí nepoučitelné myši, které pranic nedbají na to, že nejeden z jejich předků „dojel“ na chleba s rybičkami, a znovu a znovu pokoušejí štěstí a platí za to v pastičkách životem. Z míst, kde netopýři léto co léto bydlí na letním bytě za mými okenicemi, celé noci flámují a lítají kdovíkde a přes den se nenechají vyrušit ze spánku, ani když jim člověk otočí střechu nad hlavou.

Z míst, kde rychlost rozhoduje o tom, budu-li mít lískové oříšky já nebo čtyři téměř zdomácnělé veverky bydlící na polenech. A kde mám i svého zajíčka.
Ale nebojte se, nejsem vám s ním nevěrný. Protože tento můj zajíček, oddaný kamarád, tam se mnou bydlí už od jara. Občas sice zajde k sousedovic bazénku, občas k Holanďanům naproti, aby věděl, kdo to tam je a co to dělá, ale většinou bydlí u mě. Protože u mě, uprostřed, má nejlepší přehled o tom, co se kde v obci šustne. Vidí a slyší vše. Vidí a slyší, ale nikomu to nevykecá. Tím si mohu být jist.
A tak jsem se vrátil, ale chalupa opuštěná nezůstala. On mi ji totiž hlídá. Sedí před ní a střeží mi můj majetek. Pravda, nikoliv zadarmo, ale co naděláme, že?
Odjel jsem, ale on tam sedí a hlídá. Za každého počasí, dokonce i za včerejšího prudkého deště. Jen občas odběhne nakouknout i k sousedům, zkontroluje, zda mám zakrytou studnu, posedí u zahradního stolku, ale nakonec se zase vrátí na své pozorovací stanoviště. Na záhon, kde už si slovy Homera Simpsona vyseděl svůj prdůlek.
Hlídá a hlídá, skryt mezi mrkví. Můj hlídací zajíc. Zajíc domácí.