Jak jenom mu tato pozornost okolí dělala dobře! Jaký jen to byl úžasný pocit, jít do školy a být středobodem zájmu! Dmul se pýchou nad svou vlastní důstojností a už už se v duchu cítil být vzdělaným géniem.
Vstoupil do školní budovy, došel k první třídě, již poznal snadno podle toho, že ji mimo nejmenší drobotiny obklopoval i největší zástup natěšených maminek a tatínků, plaše se rozhlédl po místnosti a pak coby nastávající „šprt“ zamířil do první řady. Usadil se na malou židličku u malého stolečku a jal se vyčkávat věcí příštích.
Jak jenom se na tento okamžik a na vše, co mu bude následovat, těšil! A co všechno jen podnikl pro to, aby se mu přání stát se školákem splnilo! Kolik jen úsilí ho stálo učení se básničce, již při zápisu odříkával udivenému pedagogickému sboru, jenž se seběhl v kompletní sestavě, aby mu tento recitátor neunikl! Jak dlouho mu jen trvalo, než dokázal bezpečně rozeznat všechny barvičky! Kolikrát si to jen omílal, než dokázal za ukazování si prstů odříkat „jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest“. Dokonce až do deseti uměl napočítat, byť šest bohatě dostačovalo. A co to jen bylo za dřinu rozeznat od sebe kruh, čtverec, obdélník a ten... no ten... ten manželský... jo, trojúhelník!
A vyšlo to. Všechno si to vtloukl do hlavy a proto se cítil být oprávněným zasednout do školní lavice a zahájit dlouhou pouť za vzděláním.
Jenže... Jenže do třídy vstoupila učitelka v doprovodu ředitele školy a vida ho, jak na ni zamilovaně hledí z první řady, nejevila známky nadšení. Naznačovala cosi v tom smyslu, že ho tam nechce. Že má jít pryč. A když se zdráhal, povolali si oba zmínění zaměstnanci školy na pomoc i školníka a uklízečku a proti jeho vůli jej z budovy tohoto vzdělávacího ústavu sprostě vyhodili.
Taková křivda! Člověk by nevěřil, že je to ve vyspělé části Evropy vůbec možné. Ale bylo tomu tak. Upřeli mu právo na vzdělání. Prý jednou provždy. Že už ho prý ve škole nikdy nechtějí ani vidět!
Protože prý mu není nějakých řádově šest let jako ostatním prvňákům... Taková lež! Vždyť jemu přece šest let bylo! A to dokonce už před desítkami let.
Upřené právo na vzdělání
Další články blogera
Viktor Pondělík
Nebohá země česká
Jestli jsem poslední dobou něco neslyšel, pak to byly nějaké pozitivní zprávy. Skoro jako kdyby se všechno dobré ze světa vytratilo a zbylo jenom to špatné. A jako kdyby se navrch všechno smrsklo na pouhou ekonomiku.
Viktor Pondělík
Skvělý nápad, páni europoslanci
O nás lidech se ví, že si ničíme své životní prostředí. I když se bez přírody neobejdeme, škodíme jí mnoha různými způsoby. A co na to politici?
Viktor Pondělík
Sliby u nás neberou konce
Když člověk poslouchá řeči našich politiků, nejednou skutečně neví, zda se tomu má smát nebo spíš brečet.
Viktor Pondělík
Nejsme zrůdy, bruselata
V uplynulých letech si svět zvyknul označovat nás Čechy za xenofobní smečku, neochotnou pomáhat nešťastným lidem. Stalo se to běžným tématem od chvíle, kdy začala předchozí migrační krize, a všichni víme, jak se tehdy věci měly.
Další články z rubriky Poezie a próza
Alena Bures
Recenze - Martina Boučková: Šílená babička
Rodiče si nevybereš. Ale to koneckonců ani děti. A mít mírně šílenou matku je někdy k vlastnímu zešílení, ale někdy....
Miroslav Pavlíček
O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti
Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.
Iva Marková
Ženy
....................................................................................................
Marek Ryšánek
Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.
Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.
Jana Péťová
Fluktuace každodennosti
Fluktuace každodennosti - Proměnlivost. Nepředvídatelnost. Dynamika. Rozmanitost. Odlesky radosti překvapení a lásky. Nástrahy a výzvy.
Počet článků 1394 | Celková karma 0.00 | Průměrná čtenost 1273 |
Od chvíle, kdy jsem se narodil, uplynulo již plus mínus devět pětiletek. A mám-li se za těmito ohlédnout, pak o sobě mohu zmínit třeba to, že jsem strávil řádově dvě desetiletí ve školních škamnách, od mateřské po vysokou školu, abych poté většinu své profesní dráhy strávil tamtéž, jen na opačné straně barikády. Pomineme-li tedy závratnou kariéru, již jsem započal coby hotelový recepční a ukončil až na daleko významnějším postu topiče tamtéž. K mým koníčkům patří již od počátku milénia zejména mé každoroční anabáze do mojí milované druhé domoviny, Jihoafrické republiky, a pokud pak setrvávám na naší polokouli, nejraději píši a píši a píši, aby měli ti, kdo umí číst, co číst, pokud to chtějí číst.