Ovšem na světě nejsou jenom zákazníci. Jsou tu i ti, kdo se starají, aby spotřebitelé a uživatelé měli za co utrácet. A je nasnadě, že těmto je naopak představa klesajících cen proti srsti. Nic překvapujícího.
A je nasnadě, že ti, jimž hrozí kvůli nízkým cenám nízké zisky, ne-li dokonce ztráty, nemohou být s aktuálně hrozícím stavem věcí spokojeni.
Vezměme si třeba naše ovocnáře. Jak jenom se tito nyní bojí! Těší se sice na předpokládanou dobrou úrodu jablek, zároveň ale trnou při představě, co je čeká. Protože u našich polských sousedů je tomu nejinak a pokud tamní plody neskončí z už chronicky známých důvodů u tradičních odběratelů, tedy v Rusku, mohly by skončit i na trhu našem. A to by pro naše pěstitele znamenalo hotovou katastrofu. Pochopitelně nejen pro pěstitele naše, nýbrž i pro ty slovenské, maďarské či německé, ale nám jde především o nás. O naše pěstitele, kteří už mají pomalu nejvyšší čas na to, aby se pokusili o stavbu jakési pomyslné archy Noemovy, v níž by onu „potopu“ přežili. Protože už dnes je to prý na hraně a příliv polského ovoce by byl pro mnohé sadaře posledním hřebíčkem do rakve. Protože výrazně vyšší nabídka znamená silný tlak na snižování cen.
A tak naši pěstitelé apelují na odběratele, aby kupovali místní produkty a tím podporovali své domácí výrobce. Aby tito byli zodpovědní a nenechali je padnout. Ovšem to je prý málo, není to spasením. Protože obchodníci nakoupí vždy pochopitelně to levnější, byť je to cizí.
A tak naši pěstitelé žádají, aby se jejich situací zabývala sama Evropské unie. Aby našla způsob, jak je před zmiňovanou pohromou zachránit. Žádají o kompenzace za to, že část sklizených jablek bude použita k nepotravinářským účelům nebo se eventuálně vůbec nesklidí. Což by se mělo týkat statisticky každého desátého evropského jablka.
A je nasnadě, že „Evropa“ nakonec nějak zasáhne. Aby se udržely ceny, aby se sadaři svých jablek zbavili a nezkrachovali. Že se jim dozajista šoupnou nějaké ty evropské peníze bokem. Není o tom rozhodnuto, ale známe své pappenheimské...
Ovšem ceny prý klesají nejenom u těch nešťastných eurojablek. Protože nejen jablka byla stižena ekonomickou krizí a přívalem levné zahraniční konkurence. Můžeme se sice trochu utěšovat tím, že tento druhý problém postihl nejen Evropu, ale i Ameriku, jenže to je jen chabá útěcha.
Protože podle časopisu The Economist v posledních osmi letech výrazně klesly i ceny sexuálních služeb. V 84 městech dvanácti zemí prý klesla požadovaná hodinová taxa za zmíněné období v průměru o v přepočtu 1.600 korun a nebohá Praha dokonce patří mezi místa s už i tak levnou nabídkou. Jistě, záleží i na „odrůdě“. Nejméně jsou prý poklesem (cen) postiženy štíhlé a obdařené blondýnky, jenže ani ty nemají v horizontální poloze na růžích ustláno.
Podobně jablkům sráží ceny „nadúroda“ vyvolaná nezaměstnaností a „import“ levné zahraniční konkurence, přistěhovalců. A když se k tomu přidá i sociálními změnami ovlivněná nižší poptávka, jsou klesající ceny i zde nevyhnutelnými.
A je s podivem, že tyto „broskvičky“ neapelují veřejně na patriotismus svých klientů, nežádají, aby tito kupovali výhradně domácí děvčata. A neobracejí se ovocnářům podobně na centrální evropské instituce se svým SOS. Nežádají kompenzace třeba za to, že každému desátému zákazníkovi dobrovolně odepřou své služby nebo se mu vnutí k jinému než erotickému účelu, jen aby se udržely ceny.
Navzdory tomu, že jejich potíže dozajista neskončí ani tehdy, až se vyřeší „ruský problém“.