Mému domovu

30. 08. 2014 8:00:00
Vlak zdolává poslední zatáčku a vynořuje se z lesa obepínajícího trať z obou stran. Před námi se objevuje „cílová rovinka“, lemovaná pro změnu vodou. Vpravo bahnitou a mělkou, zarostlou řasami a z ní se tyčícím rákosím, vlevo o poznání čistší, jakkoliv jsoucí též pouhou zátokou až sem zasahujícího jezera. Vpravo se nad vodou tyčí dávno již se rozpadající opuštěný statek, jenž tu zůstal ještě po Němcích a podobně mnoha jiným podobným objektům už nehledí s přílišným optimismem do budoucna. Protože ten tam je čas dávných dobrých hospodářů, jež vítr zvaný poválečný odsun zavál neznámo kam. Snad do nedalekého rakouského sousedství, snad do jen o nemnoho vzdálenějšího Německa, kdo ví... Na čemž vlastně nesejde, protože ti, kdo tu žili dříve, než byli coby nepřátelé státu a možná i regionální váleční štváči vypuzeni, už dozajista dávno nejsou mezi námi ani mezi nimi.

aaaaaaa.JPG

Vlak počíná brzdit a jen nedaleko za tímto statkem na znamení zastavuje. Na znamení, protože tato místa už dávno vlakům vesměs nestojí ani za to, aby tu zastavovaly automaticky. Tady, kde kdysi žili lidé, ale kde dnes už tu skoro nikdo nežije. Pár místních, pár chatařů, nikdo víc.
Zastavujeme a já vystupuji. A nohama spočívám na zemi tam, kde jsem nejednou stanul již co malé dítě. Protože tady, uprostřed tohoto velkého nic, jsem prožil své dětství. Své krásné dětství. Kolikrát jen sem se mnou přisupěl vlak již v dobách, jež už ani dnešní střední generace leckdy nepamatuje!
Stejné místo jako tehdy. Jen už přece jenom jiné. Protože ani tady, kde se zdánlivě zastavil čas, se čas tak docela nezastavil. Vystupuji u dřevěného domečku, jenž před několika málo lety nahradil plechovou boudu se snad odjakživa vytlučenými skleněnými tabulkami, jež nikdo nikdy znovu nezasklil. Protože sem, na území nikoho, nebylo skoro vidět. A co oči nevidí, to srdce neželí.
Dřevěný domeček, jenž onu plechovou boudu pamatující má nejútlejší léta coby přístřešek pro osoby očekávající „courák“ nahradil, už okénka rozbitá nemá. Protože žádná okýnka nemá. Stejně jako nemá ani dveře a vlastně ani přední stěnu. Ale to přece nevadí. Na to krátké ukrytí před deštěm či jinou nepřízní počasí stačí. Vždyť tu stejně jako kdysi ani dnes skoro nikdo nečekává. Kde skoro nikdo nežije, tam zákonitě skoro nikdo ani nenastupuje a nevystupuje do či z této nejbližší artérie, spojující tato bohem zapomenutá místa se zbytkem světa.
Nezdržuji se tu dlouho. Proč bych se tu taky zdržoval? Když toto místo není mým cílem a není tu vlastně nic, co by mne tu zdržovalo. Kdysi tomu bylo jinak – to jsem sem k vodě chodil vysedávat s prutem. Coby malý rybář. Nahodil jsem do téhle „louže“ a pak jen čekal, zda se nějaká rybka uráčí spolknout mou nástrahu. Chudák táta; kolikrát jen tu se mnou tehdy musel sedět! Protože jsem coby malý musel mít dospělý dozor. Ale vydržel to. Měl mě rád stejně jako já měl rád jeho. A mám, byť už ho nemám. Jestli nade mnou drží dozor i dnes, pak už jedině odkudsi z neviditelného onoho světa. Ale dnes už sem na ryby nechodím. To víte, život... Není čas a není to ani levná záležitost a tak pruty leží kdesi uklizené a marně čekají, že je někdy někdo ještě nahodí. Zřejmě už se nedočkají.
Šlapu odtud po rovině a pak do mírného kopce, doufaje, že si nezvrtnu kotník. Protože tato cesta nebyla hodnou názvu silnice ani za mého dětství a dodnes se na tomto stavu nic nezměnilo. Totiž změnilo, jenže k horšímu. Protože dnes už tu lidé jezdí osobními auty raději po cestičce vyjeté na louce než po této „silnici“. Tak mají své vozy rádi. Ale já po téhle cestě jdu. Navzdory výmolům, navzdory kamení, navzdory kalužím a blátu. Vykračuji si po ní stejně jako za oněch dávných časů, od nichž mne dělí už bezmála čtyři desítky let.
Louky po obou stranách jsou posléze vystřídány stromy, maliním a vysokou travou, již nikdo nikdy nekosí. Maliny přímo lákají k tomu, abych se zastavil, nabral si jich plnou hrst a šup s nimi do pusy. Dnes už jenom do pusy. Ne jako v dětství, kdy jsem sem na tyto chodíval, avšak plnil jimi plechovou konvičku. Nejdříve litrovou, později třílitrovou. Aby z nich maminka upekla buchtu. Dnes už ale mohu sbírat již jen do pusy. Není už tu více ta, jež by mi onu buchtu upekla znovu. Není a už nikdy nebude.
Ale dlouho netrhám. Protože tady, ve stínu, nepříjemně štípe hmyz, stejně jako mě tento štípal tehdy. Před desetiletími. Protože hmyz se nemění, je stále týž, jakkoliv jiný.
A pak už je tu po pravé straně menší travou porostlá vyvýšeninka a na ní cíl mé cesty. Chalupa. Dál ode mne „moje“ půlka, blíže půlka „Davidova“. Tedy taky moje, jenže prostě Davidova. Protože když něco zakoření v lidské mysli, už to v ní zkrátka zůstane. A než jsem ji získal, patřila tahle půlka příbuzným. Naposledy právě Davidovi, proto „Davidova“.
Zbývá jen přejít přes trávník, vystoupat po několika schůdcích, jež tu z kamenů postavil ještě táta, budiž mu země lehkou. A pak chodníček z placáků, který jsme ještě pokládali všichni. Celá rodina, z níž už jenom já po něm ještě mohu chodit. Jenom já jsem tu ještě zbyl. Poslední. Totiž ne poslední z rodu, ale poslední, kdo sem ještě vstupuje. Kdo je tu ještě doma, jakkoliv tu už doslova doma není.
Odemykám dveře, otvírám okna a vycházím zpět na zápraží, abych se rozhlédl, co je tu nového. Ovšem nic nového tu není. Stejná loučka, stejná mámou postavená zídka, stejný lesík a nedaleko za ním, za několika dalšími chatami, vysoká smrčina, jež slouží večer co večer coby lože do ní zapadajícího slunce. Stejný živý plot vpravo, stejné, jen rok od roku vyšší a vyšší stromy.
Pozvolna se měnící, avšak navzdory tomu až neskutečně stejné místo. Místečko ukryté uprostřed Šumavy, jež je mým drahokamem uprostřed hlušiny. Místo, kde jsem byl už jako malý doma, a kde jsem doma i dnes a snad budu i až do samého konce svých dní.
Protože byť jsem už dávno vyrostl, zde jsem podoben stromu zapustil už jako malý své kořeny. Kořeny, jež nelze jen tak snadno vytrhnout z rodné hroudy.
Tady jsem doma. A domov je jen jeden. A platí proň i stará známá klasikova slova: „Opustíš-li mne, zahyneš.“

aaaaaaaa.JPG
aaaaaa.JPG
aaaaa.JPG
aaa.JPG
a.JPG
aa.JPG

Autor: Viktor Pondělík | sobota 30.8.2014 8:00 | karma článku: 8.42 | přečteno: 343x

Další články blogera

Viktor Pondělík

Nebohá země česká

Jestli jsem poslední dobou něco neslyšel, pak to byly nějaké pozitivní zprávy. Skoro jako kdyby se všechno dobré ze světa vytratilo a zbylo jenom to špatné. A jako kdyby se navrch všechno smrsklo na pouhou ekonomiku.

10.7.2022 v 23:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 66 | Diskuse

Viktor Pondělík

Skvělý nápad, páni europoslanci

O nás lidech se ví, že si ničíme své životní prostředí. I když se bez přírody neobejdeme, škodíme jí mnoha různými způsoby. A co na to politici?

11.6.2022 v 8:20 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 43 | Diskuse

Viktor Pondělík

Sliby u nás neberou konce

Když člověk poslouchá řeči našich politiků, nejednou skutečně neví, zda se tomu má smát nebo spíš brečet.

14.5.2022 v 15:31 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 42 | Diskuse

Viktor Pondělík

Nejsme zrůdy, bruselata

V uplynulých letech si svět zvyknul označovat nás Čechy za xenofobní smečku, neochotnou pomáhat nešťastným lidem. Stalo se to běžným tématem od chvíle, kdy začala předchozí migrační krize, a všichni víme, jak se tehdy věci měly.

18.4.2022 v 16:09 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 10 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 19.91 | Přečteno: 480 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 583 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 233 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 16.05 | Přečteno: 478 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 207 | Diskuse
Počet článků 1394 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1273

Od chvíle, kdy jsem se narodil, uplynulo již plus mínus devět pětiletek. A mám-li se za těmito ohlédnout, pak o sobě mohu zmínit třeba to, že jsem strávil řádově dvě desetiletí ve školních škamnách, od mateřské po vysokou školu, abych poté většinu své profesní dráhy strávil tamtéž, jen na opačné straně barikády. Pomineme-li tedy závratnou kariéru, již jsem započal coby hotelový recepční a ukončil až na daleko významnějším postu topiče tamtéž. K mým koníčkům patří již od počátku milénia zejména mé každoroční anabáze do mojí milované druhé domoviny, Jihoafrické republiky, a pokud pak setrvávám na naší polokouli, nejraději píši a píši a píši, aby měli ti, kdo umí číst, co číst, pokud to chtějí číst.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...