Že jsem zpravidla odcházel domů s prázdnou či s něčím malým, co se jen jen hemžilo kostmi a po vykuchání nestálo skoro ani za řeč, to nyní pomiňme. Stejně jako pomiňme to, že i v soutěžích mladých rybářů ve znalostech a dovednostech jsem dosahoval výsledků obdobných. Inu, není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, mám-li použít rčení moudrých.
Avšak co se v mládí naučíš, ve stáru jako když utne... Jejda, chtěl jsem říci, že co se v mládí naučíš, ve stáru jako když najdeš. A skutečně – našel jsem. A protože mně samotnému už toto k ničemu není a zřejmě nikdy nebude, zejména s ohledem na prostý fakt, že tiché bláznovství je v současnosti zábavou z těch nelevných s minimální nadějí na návratnost investice, dovolím si tu alespoň na chvíli stanout v roli moudrého starce, jenž předá své v mládí nabyté zkušenosti generacím mladším.
K lovu jsou potřeba v první řadě patřičná lejstra k tomuto opravňující. Ne že by vlastníkovi povolenky ryby braly více než pytlákovi, ovšem nemáte-li „papíry“, budou vám brát nejen ryby, ale rovněž i porybní, případně i exekutoři, a to „papíry“ zvané peníze.
Nezbývá tudíž než si do hlavy nalít patřičné vědomosti o druzích ryb, jejich předepsaných mírách a dobách hájení, o existenci vod pstruhových a mimopstruhových a o tom, co je ještě rybařením a co již netolerovanou lumpárnou, pak zalovit v portmonce a jinak se přičinit pro blaho odpovědných institucí a získat tak glejt opravňující k vysedávání na břehu v očekávání zlaté nebo aspoň jedlé rybky. Anebo se intenzivně věnovat tréninku sprintu a překážkového běhu, to abyste byli v akci zdatnější a rychlejší než dozorující orgánové. A pak již můžete vyrazit na lov.
Asi tím nejzákladnějším atributem tichého blázna bývá prut. Nikoliv tedy pružný klacek ulomený ze stromu, i když naši sociálně slabší spoluobčané by se i s tímto mohli spokojit, ovšem prut rybářský. Čili relativně tenká tyč různých délek a průměrů, nejednou několikadílná či teleskopická (což nemá nic společného ani s teletem, ani se skopcem, nýbrž je to varianta zkracující se tak, že se jednotlivé díly zasouvají do sebe, jak to spíše naše drahé polovičky znají třeba u některých deštníků), jež je ohebná jako hřbet pokorných žadatelů na úřadech a osazená očky, jimiž se provléká vlasec.
K prutu rybářskému patří dále neodmyslitelně naviják. Což je udělátko s cívkou a kličkou, z něhož se při nahazování vlasec odmotává a poté, jsa obsluhováno jako kupříkladu ruční kafemlejnek, tento navíjí zpět, to aby se člověk nemusel stát lidským pavoukem, neustále se zamotávajícím do sotva viditelné spleti vlákna.
A k čemu by byl naviják, neměli-li byste vlasec, že? Vlasec, alias satruna, není vlastně nic jiného než umělohmotný špatně viditelný provázek. Prodáván bývá o různých průměrech, přičemž by mělo platit, že čím větší rybu chcete lapit, tím by měl být silnější. Protože zatímco malou rybu dostanete na cokoliv, na tu velkou je třeba něco extra a i tak tato nejednou unikne. Stejně jako v záležitostech korupce či jiné zlodějny, ale to sem teď netahejme.
Na vlasec navinutý na naviják a provlečený očky prutu pak patří splávek, olůvko a háček. Splávek se při tzv. lovu na těžko vypouští a je nahrazen na vlasec zavěšeným čihadlem alias policajtem, čímž však nemám na mysli, že byste na něj měli věšet příslušníka našich bezpečnostních složek.
Splávek i čihadlo jsou vlastně předměty zhotovenými z korku, polystyrenu, plastu či jiného lehkého materiálu, které mají rybáře upozornit na to, že je o nástrahu projevován zájem. Což se u splávku projevuje tím, že je tento stahován pod hladinu nebo po této poskakuje, u čihadla zavěšeného na vlasec mezi očky prutu pak tím, že je toto na rybou či zachyceným utopencem natahovaném vlasci zdvíháno vzhůru.
Olůvko pak slouží v případě lovu se splávkem k tomu, aby byl vlasec pod tímto napnut a záběr byl zjevnějším, v případě zmiňovaného lovu na těžko pak k tomu, aby lehká nástraha doletěla nahozena dále než jen nanejvýš pár metrů od nás. Olůvko volíme přiměřené velikosti; u lovu na těžko takové, abychom jím dohodili do vhodné vzdálenosti a zároveň měli dostatek sil toto následně opět vytáhnout, u lovu se splávkem takové, aby tento ani netečně neležel na hladině, ani pod touto nezmizel. Protože k čemu by byl splávek ztracený hned po nahození kdesi v kalných hlubinách, že? Více se olůvku věnovat netřeba, snad jen pro maximalisty bych ještě dodal, že by olůvko nemělo být přehnaně těžkým, což by se mohlo vymstít ve chvíli, kdy by toto nebyli pro přílišnou hmotnost schopni vůbec nahodit nebo kdy by toto nahodili na hlavu svou, případně svého kolegy.
Největší pohromou zejména pro elévy pak bude háček. Protože tento mívá obdivuhodnou schopnost zabodnout se nám kdykoliv kamkoliv, a díky svému protiháčku alias výstupku na špičce zabraňujícímu rybě vyklouznout má obdivuhodnou schopnost nenechat se vyjmout z rány jen tak. Vytáhnout tudíž z prstu, ucha čí dejme tomu hýžďového svalu takový háček, to má háček. Háčky se vyrábějí pro neumětely s očkem, jímž se vlasec provlékne a nějak zauzluje, pro umětely pak pouze s horním koncem zploštělým, kolem nějž je třeba udělat uzel rybářský. Tedy ten, kdy si nejprve uděláte očko (na vlasci, nikoliv u někoho), k němu háček přiložíte, volný konec současně protahujete tímto očkem a omotáváte kolem háčku a nakonec jednou rukou držíte háček se zmíněným uzlovým polotovarem, druhou rukou táhnete za jeden konec vlasce a třetí rukou za druhý konec satruny. Nemáte-li pak mně podobně tré rukou, jste odkázáni na pomoc bližního svého, případně častěji jeden z konců vlasce utahujete zuby. Což není nic náročného, alespoň tedy do chvíle, než se při tomto počinu chytíte na háček sami.
Zvládnete-li i tento krok, máte vyhráno. Prut je připraven a lze se vydat na lov. Přičemž, má-li být tento úspěšným, je třeba ještě nezapomenout na nástrahu, tedy na něco, čím rybu potenciálně přimějete spolknout háček, jenž pro ni sám o sobě bývá neatraktivním, neboť ryby netrpívají takovým nedostatkem železa, aby vám jej samy od sebe oďobávaly.
Jako nástrahu lze použít leccos z vašeho jídelníčku. Ryby jsou však skromné a nic jim nebývá eklhaft, pročež jim lze klidně naservírovat i obyčejnou žížalu alias červa, broučka, menší rybku či jiného fujtajblíka, jenž zrovna poleze či poletí kolem vás. Případně je lze ošálit i nástrahou „kašírovanou“, tedy třpytkou či umělou muškou, což ale osobně nepovažuji za fér, protože si dokážu představit, jak by bylo mně, kdyby mou poslední večeří měl být třeba knedlík z polystyrenu. Nebo kdybych byl lapen na umělohmotný řízek.
Pak už stačí jen přijít k vodě, navléknout na háček v lepším případě bez sebepoškození se nástrahu a nahodit tak, aby tato skončila ve vodě a vy a prut nikoliv. A čekat a čekat a čekat.
Do chvíle, než vás to omrzí nebo než v amoku z nezdaru zuřivě roztrháte draze získanou povolenku a prut zlámete o koleno.
Petru zdar!