Osvobození

Naši praprapředci nám nalezli místo k životu, jež nás svou polohou přímo předurčuje k tomu, abychom byli při každé příležitosti osvobozováni. Protože ti někde na kraji mají své jisté často i tehdy, kdy kolem kráčejí dějiny, zatímco přes ty uprostřed ty dějiny nemohou neprojít. Někdy je takový průchod dějin důvodem k oslavě, jindy dokážou kráčející dějiny naopak leckomu pěkně šlápnout na kuří oko.

A protože jsme se zabydleli, totiž byli našimi předky zabydleni, uprostřed matičky Evropy, byli jsme leckdy pěkně na ráně. Kdokoliv kráčel z východu na západ nebo ze západu na východ, vzal to „zkratkou“ přes nás. Aby někdy jenom prošel, avšak někdy rovnou i pobyl. Pobyl, řka, že nás osvobodil. Ačkoliv jen velmi málo z takových osvobození skutečnými osvobozeními i bylo.
„Osvobodili“ nás za naší spoluúčasti účastníci první světové války, „osvobodili“ nás němečtí fašisté ve světové válce druhé, osvobodili nás bratři z říše sovětů a strýčka Sama ve spojení s těmi, kteří nás předtím nechali „osvobodit“ právě zmíněnými fašisty a pak nás „osvobodili“ nanovo naši varšavsky smluvní přátelé a „přátelé“ v roce osmašedesátém. Načež jsme se osvobodili vyjímečně i sami, po čemž jsme ale toto své sebeosvobození stvrdili tím, že jsme k sobě pozvali „osvoboditele“ z opačné světové strany.
A z nás tolikrát „osvobozovaných“ se nejednou stali pro změnu „osvoboditelé“. Spolu s druhy ve zbrani jsme se jali, byť jen coby zanedbatelná kapka v moři, „osvobozovat“ či „chránit“ Jugoslávii a její nástupnické státy, Afghánistán, Somálsko, Sinaj, Mali, Kuvajt, Irák, Čad, Sýrii, Litvu, Slovensko, Albánii a Turecko. A stejně jako ne každý tam jásal nad tím, že je našinci osvobozován, nejásali jsme nad nejedním „osvobozením“ ani my.
Třeba nad takovým „osvobozením“ naší země v roce 1968 zajásali jen nemnozí. Protože naši sovětští, polští, maďarští, bulharští a východoněmečtí bratři se v témže okamžiku, tedy v okamžiku našeho „osvobození“, stali bratry z krve Kainovy a našinci jejich Ábely. Jak to dopadlo s biblickým Ábelem, víme všichni, a my nedopadli, jsa „osvobozeni“, o mnoho lépe. Protože se našinci jaksi vesměs dosti vehementně dožadovali toho, aby „osvobozováni“ nebyli, a od svého odporu k „osvobození“ museli být „osvobozeni“. Protože to by tak hrálo, aby se někdo nenechal osvobodit!
A tak se nasadilo tolik sil, aby byl jakýsi pomyslný ďábel vymýcen. A mýtilo se více než vydatně. Před možná až půlmilionem přišedších „osvoboditelů“ se asi tři statisíce našinců osvobodily tím, že utekly; a kdo uteče, vyhraje. A ti, kdo neutekli, to tudíž zákonitě „nevyhráli“. Protože čtyři z pěti osvoboditelů nás sice posléze opustili, ale pátý dbal na to, abychom zůstali „osvobozenými“, až do dalšího, sametového „osvobození“, po němž ještě do jednadevadesátého roku setrval v naději, že bychom se třeba možná zase zatoužili nechat tímto „osvobodit“ nanovo. Nestalo se a tak se i tento poslední osvoboditel po více než dvou desetiletích odebral zpět domů, aby si našel na „osvobozování“ někoho jiného.
A kdo hledá, najde. Dnes ti, kdo nás tehdy „osvobozovali“, „osvobozují“ ty, kdo nás tenkrát pod stejným praporem „osvobozovali“ též. Dnes největší z pohrobků Sovětského svazu „osvobozuje“ své menší pohrobky v sousedství. A my můžeme jen doufat, že se „osvobozování“ zadrhne už tam. Že už se nebudeme muset učit nové datum, nový dějinný milník, kdy jsme byli „osvobozeni“. Že 21. srpna 1968 vjely do našich ulic poslední „osvoboditelské“ tanky.
Protože jsme do dnešních dnů ještě nestihli patřičně „odměnit“ ani ty, kdo naše „osvobození“ iniciovali v dnešní den před šestačtyřiceti lety. Ty, kdo tehdy provedli unikátní chirurgický zákrok – transplantaci srdce Evropy do prdele Sovětského svazu.