Mezi koníčky považované za ušlechtilé patří sběratelství. Sbírat lze prakticky cokoliv a vyjmenovat všechny druhy této vášně v jednom článku nelze snad ani v mateřském jazyce, natožpak v jazyce mudrců. Proto tady dnes zcela pominu jak relativně oblíbené kolekce pohlednic, nálepek z krabiček od zápalek a z čehokoliv jiného, lahví od alkoholických moků prázdných i plných i autogramů významných osobností, tak i obsah igelitových tašek bezdomovců a jim podobných živlů, posbíraný po popelnicích. Omezím se pouze na snad nejrozšířenější sběratelský obor, filatelii, neboli na sbírání poštovních známek.
Co se jí týká, jedná se o život vesměs neohrožující „chorobu“ postihující zejména mladší a starší věkové skupiny obyvatelstva, u nichž najdeme jak rysy shodné, tak i přímo antagonistické. K těm shodným patří zejména více či méně usilovné pídění se po nových a nových exemplářích, přičemž by se leckdy dalo říci, že správný filatelista pro známku i přes plot skočí (zahlédne-li pošťáka nesoucího dopis sousedům). Dále filatelistu prozradí nutkavá touha směňovat, vysedávání nad alby s lupou či alespoň se zrakem k nim přilepeným a silná averze vůči průvanu. K nejdůležitějším generačním rozdílům pak náleží především mladická touha vyměnit co nejmenší počet známek za co největší a naopak (bez urážky) stařecká snaha vyměnit třebas i hromadu bezcenných ozubených papírků za málo, které jim však budou závidět všichni v okolí, a rovněž fakt, že zatímco starší generace většinou vymetá nejrůznější burzy, obchody, aukce a třeba i vetešnictví a zastavárny, dítka se specializují především na obtěžování jim více či méně blízkých spoluobčanů majících přátele v zahraničí, kteří se mohou stát dost možná i nevysychajícím zdrojem třeba i zámořských exponátů.
K okolím kladně hodnoceným stránkám filatelie patří zejména ten fakt, že sběratel známek je osoba sice leckdy poněkud potrhlá, ale jinak tichá, spořádaná, nikde příliš nepřekážející a veřejný pořádek nenarušující. Takový jedinec je schopen zalézt do kouta pokoje a setrvat v něm i po dlouhé hodiny, znovu a znovu přebíraje a pozorujíce své sbírky, místo aby byl rošťákem a darebákem rostoucím pro kriminál či gaunerem a nekalým živlem pro kriminál již dozrálým. Nerozbíjí okna domů ani míčem, ani dlažebními kostkami, neleze sousedům na švestky ani za manželkou, netahá domů ani ve volné přírodě nalezená koťátka ani v baru ulovené přítulné kočičky. Prostě jen sedí a ruce se mu chvějí vzrušením, jako by v nich nedržel papír dole k olíznutí a nahoře s obrázkem, ale děvče dole k nakousnutí a nahoře bez.
Ovšem takový filatelista je na rozdíl třeba od notorika oblíbeným nejen ve svých společenských kruzích, ale rovněž i přímo v kruhu rodinném. Možná i díky faktu, že jsou tímto stiženy téměř bezvýhradně pouze mladší a starší ročníky, jste sotva někdy slyšeli rodinné příslušníky postižených jedinců lamentovat nad tím, že se ten jejich (méně často však samozřejmě z důvodu emancipace i ta jejich) celé noci cicmá jen s těmi svými známkami a neplní si manželské povinnosti, že na rozdíl od sousedů ještě ani jednou nebyli vyzváni k návštěvě vzdělávacího ústavu za účelem projednání prohřešků svých zlotřilých ratolestí nebo že se tento sběratel ještě neobjevil ani jednou v médiích, zatímco souseda bývá plná černá kronika. Byť si musíme upřímně přiznat, že obliba sběratelova mezi příbuzenstvem nepramení zpravidla ani tak z jeho činnosti samotné, jako spíše ze zištných důvodů; dítku je daleko cenově přijatelnějším přispět nějakou tou korunou na sáček známek prodávaných ve specializovaném obchodě, než třeba na věčně potrhané sportovní dresy a náčiní nebo na trenéra a následně na stále dražší lékařská ošetření, a rovněž se tu snadno vyřeší třeba i takové vánoční a narozeninové dárky, protože dítko zaplesá nad hrstičkou prakticky bezcenných známek, místo aby ohrnovalo nos třeba nad novou počítačovou sestavou, které zásadně chybí nějaký ten software, a u člověka věku pokročilejšího sice tato záliba nejednou naopak dosti leze do peněz, ale až pak jednou umře, získá rodina prodejem jeho kolekce leckdy i docela oku a peněžence lahodící sumičku.
Podstatou filatelie je snaha získat co nejvíce známek, ježto by měly být co nejunikátnějšími a co nejcennějšími. A zcela v rozporu s životní prózou hrají v tomto sběratelském oboru prim kousky co nejstarší, dávno již vyřazené z oběhu a nepoužívané a nejrůznější zmetky. Jestliže tak kupříkladu čtyřicet let stará ojetina, zejména pak Trabant, konzerva s prošlou záruční dobou a sovětský budík, na němž hodina uběhne ve stachanovském čase pětačtyřiceti minut, nevzbudí zájem téměř u nikoho a bojovat o ně nebude snad ani středně těžký pacient psychiatrické kliniky, vypukne mezi filatelisty zaručeně nákupní horečka a bojovná nálada, jakmile je někde k mání třeba takový modrý Mauritius, známka s potentátem omylem na hlavu postaveným nebo exponát vytištěný místo speciálního papíru na sáčku od tiskařovy svačiny.
Jakmile pak jedinec filatelií postižený takovouto vzácnost třímá v rukou, běží s ní co nejpřímějším směrem do svého koutku, aby se jí dlouze pokochal a pak ji uložil jakožto relikt z nejcennějších do svého alba a trezoru, do doby, než se vyskytne příležitost směnit tento unikát za jiný ještě vzácnější exemplář.
A tak tomu je stále dokola. Přímo perpetuum mobile.
„Choroba“ zvaná filatelie je vcelku úspěšně léčitelnou u mladších jedinců, zatímco jí nakažení jedinci starší už se jí zpravidla do smrti nezbaví. U mladších ročníků je nejúspěšnějším způsobem léčby podávání přiměřených dávek děvčat (či v menší míře chlapců) v pubertálním věku, úspěšnou pak bývá i podpůrná léčba například motocyklem, skateboardem nebo televizorem. V krajním případě pak pomáhá i substituční léčba internetem, mající však rovněž nežádoucí vedlejší účinky ve formě placených služeb, pornografie a v některých případech až různých „hodných strýčků“.
Ovšem osobně bych doporučoval léčbu nezahajovat, byť bývá neléčená forma velmi často dědičnou. Buď nemoc ustoupí sama, nebo se s ní naučí postižený jedinec dříve nebo později vcelku plnohodnotně žít.