Jak se opékají špekáčky

Žijeme v přetechnizované době, jež sbližování se s přírodou příliš nepřeje. A když je jeden odtržen od lůna matičky přírody, je nasnadě, že sotva někdy zažil dejme tomu takový opravdový táborák. Je spíše daleko pravděpodobnější, že si ho více našinců stáhlo virtuálně z internetu až do svého počítače a pak obdivovalo krásu jeho megabitů, pixelů a ratingů, než že hledělo do skutečných plamenů.

A kdo nikdy neseděl u opravdového táboráku, sotva ví, co to je takové opékání špekáčků. Opět možná tuší, jak vypadá opečený špekáček dejme tomu ve formě JPEG či GIF, ale vůni přes síť neucítil. Stejně jako neucítil případný kouř z něj, pokud nedržel onu uzeninu nad plameny příliš dlouho a spálený špekáček tak zná leda tak coby černobílý rastr .bmp.
Ale zoufat netřeba. Protože jsem tu ještě já se svým venkovským původem. Já, který mám s opékáním špekáčků z relativně dávné minulosti bohatou zkušenost. A já se o své znalosti ochotně podělím s kýmkoliv. O špekáček ne, ale o zkušenosti klidně.
A tak tedy…
Chceme-li si jako praví trampové či jim jen podobní mastňáci opéci takový špekáček, mnoho toho nepotřebujeme.
Nejzákladnější potřebou k opékání špekáčků je chata, chalupa, chatrč, venkovské sídlo nebo jiná forma objektu, u něhož by bylo možno rozdělat beztrestně oheň. Nemáme-li takový, lze ho však nejednou nahradit i jakoukoliv jinou parcelou, třeba i malou a nevlastní.
Na pozemek si nanosíme přiměřené množství dřeva. Pokud možno z lesa a pokud možno suchého, přiměřeně silného a chemicky neošetřovaného. Nevhodnými se jeví být třeba masivní těžko vznětlivý pařez, za dřevo vydávaná dřevotříska, torza lakovaného nábytku a podobně.
Z kamenů postavíme kruh zvaný ohniště, na němž zapálíme zprvu slabší lépe hořlavé větvičky a následně přihazujeme polínka většího kalibru. Tak vznikne úkaz zvaný námi odborníky táborák.
Poté vezmeme nůž, případně, jsme-li nemehly, o totéž požádáme větší mehlo vyskytující se vůkol, a uřízneme jím přiměřeně dlouhý klacek. Ani moc krátký, abychom neopékali zároveň i sebe, ani moc dlouhý, abychom nemuseli stav propečenosti sledovat pomocí dalekohledu. Prostě tak akorát.
Tímtéž nebo třeba i jiným nožem pak špekáček na obou koncích nakrojíme. Dosud jsem se domníval podle poučení od předků, že se takto činí, aby špekáček nepraskal a abych podle rozevření nakrojené části poznal, je-li už toto hotovo, jak jsem se však nyní z internetu dozvěděl, je prý pravým důvodem nakrojení to, aby se rychleji prohřál, lépe chutnal a absolvoval odtučňovací kůru.
Nakrojený špekáček napíchneme na klacek a ve vhodné výši nad plamenem opékáme, dokud neusoudíme, že je opečený ideálně, případně že už je zuhelnatělý a dobrý leda tak na vyhození.
Jak internet dí, je opečený špekáček červenohnědý, s příjemným leskem střívka, na řezu pak masově červený s částečně průsvitnou mozaikou špekové vložky.
Podařilo se vám to? Gratuluji. A zároveň mám prosbu. Řekněte mi, prosím, kde jste takové špekáčky koupili. U těch našich „špekáčků“ totiž jaksi sójový řez není zmíněné barvy, vložka je spíše chrupavčitá a střívko místo příjemného lesku zazáří jen na okamžik plamenem s vůní plastu.