Člověk bohužel na svém místě

Postarší solidním dojmem působící pán stál uprostřed chodby pohroužen do svých myšlenek. Bylo zjevné, že mu cosi vrtá v hlavě a on ne a ne přijít na správné řešení. Stál tam a mnul si rukou prošedivělou bradku, avšak nezdálo se, že by to toku jeho myšlenek nějak významněji pomohlo.

Stál tam a v jeho očích se zračila stále větší a větší beznaděj. Stále více a více se jej zmocňoval neklid pramenící z toho, že si ne a ne vzpomenout. Kdyby jenom přišel na to, co…
Jak rád by se někoho zeptal! Jenže to dost dobře nešlo. Protože byl na této dlouhé chodbě zcela sám, nikde ani živá duše. A zaklepat na některé z mnoha zavřených dveří se neopovažoval. Protože si ne a ne vzpomenout, kde že se to vůbec nachází a je-li tudíž oprávněn zaklepat. Co kdyby byl někde, kde se klepání na dveře nesluší nebo dokonce zapovídá? Ještě by si pošramotil svou dobrou pověst!
A tak tam stál a přemýšlel. Aby nakonec dospěl k poznání, že si zřejmě nevzpomene.
Co kdyby se po té dlouhé chodbě prošel? Třeba uvidí někde nějaký nápis, který mu napoví…
Prošel chodbou, ovšem nápovědy se nedočkal. Protože na všech zdejších dveřích nebylo nic než čísla. S výjimkou těch označených panáčkem či panenkou, samozřejmě.
Že by šel tam? Že by si šel odskočit? Nejevilo se mu to pravděpodobným, ale tonoucí se i stébla chytá. A tak zkusil na onu místnůstku zajít. Aby se tam však jenom ubezpečil, že sem namířeno neměl. Protože necítil potřebu vykonat potřebu.
A tak zase vyšel na onu dlouhou chodbu a bloumal touto sem a tam.
„Kam já jsem to jenom šel? Kam jsem to měl jenom namířeno? Proč tady jsem? A kde to vlastně jsem?
Otázek se mu v hlavě rojilo mnoho, bohužel však bez náznaku jedné jediné odpovědi. Prostě nevěděl. Vůbec nic nevěděl.
A tak se nakonec osmělil a na jedny z očíslovaných dveří zaklepal a vstoupil. Pohledy těch, kdo se v onom pokoji nacházeli, se na něj upřely a on je upřel na ně. A okamžitě v úleku vycouval a dveře za sebou zabouchnul. Protože… takový trapas! Vlézt někomu přímo do ložnice! A to navíc ve chvíli, kdy se ti neznámí lidé tam zřejmě chystali k spánku a už leželi…
Sice mu bylo divné, že ti lidé uvnitř jdou spát, když je venku ještě docela světlo, jenže klidně to mohli být dělníci po noční. Nebo někdo, kdo chodí spát se slepicemi… Nebo… Dál nespekuloval. Protože se ho zmocnil pocit studu. Tohle se přece nedělá. Měl by se těm lidem omluvit, že jim tam vlezl. Jenže… to by jim tam musel vlézt znovu a byl by to ještě větší trapas.
A tak jenom stál a stál, nevěda, co počít. Dlouho, předlouho tam nerozhodně postával. Než se konečně otevřely jedny z dveří a z nich vyšla jakási slečna v bílém.
Než se stačil chopit příležitosti a zeptat se této, zda náhodou neví, kdo je a kam směřuje, usmála se na něho a zavolala zpět do místnosti, z níž právě vyšla: „Je to dobré, našla jsem ho.“
A pak k němu přistoupila, vzala ho pod paží a pomalým krokem jej opatrně odváděla do jednoho z oněch pokojů, řka:
„Konečně jsme vás našli, pane doktore. Už jsme se báli, že tu vizitu budeme muset zrušit.“
A on si konečně vzpomněl. Ano, je doktor. Doktor v nemocnici.
Tam, kde tento ctihodný, avšak senilní stařec už zjevně neměl léta co pohledávat. Jenže co jeden nadělá, když mladí doktoři odcházejí do ciziny za lepším a politici v jednom kuse zvyšují hranici pro odchod do starobního důchodu, že?