Letní noc

Slunce se zvolna nachýlilo k západu a poslední z jeho paprsků již jen oranžově prorážely vrcholky jehličnanů zachvívajících se v bezmála neznatelných poryvech vánku. Vánku dosud teplého, neboť se právě chýlil ku svému závěru jeden z dalších žhavých slunečných dnů, kdy vše vůkol sice vzkvétá, ovšem toliko v líném nicnedělání.

Paprsky, přes den tak žhnoucí, se nyní pozvolna vytrácely a předávaly nadvládu nadcházejícímu večeru s jeho potemnělými prodlužujícími se stíny, s jeho nostalgií provázenou poznenáhlu utichajícími ptačími hlásky, ještě před okamžiky tak vesele štěbetajícími a nyní již jen tu a tam narušujícími rozprostírající se hrobové ticho. Jeden za druhým se zlatavé paprsky utápěly v zářivém rudu červánků nad obzorem.
A s mizejícím jasem dne se na bezmála bezmračné obloze zaskvěl ve vší své chladné kráse měsíc, ten neodmyslitelný souputník matičky Zeně, provázený zprvu ojedinělými a později četnějšími a četnějšími hvězdnými družkami.
I čas jen líně plynoucí plyne a nemohl tudíž nenastat čas soumraku. Čas, kdy na cestu svítí již jen mihotavá světélka dalekých galaxií a jim tak podobná okna lidských příbytků tam kdesi v dáli, připomínající semknutý roj světlušek.
Les pohltila mlčenlivá temnota. Čerň, jež nádechem až strašidelným prosákla i do posledních zákoutí, do nejzazších štěrbin, jež se rozpustila ve vodních plochách stejně jako v kamení a prachu. Temno, pusto, prázdno.
Jen úzký potůček pranic nedbal výzvy noci a namísto ulehnutí k spánku si zatvrzele zurčel na své nikdy nekončící pouti vstříc dálavám nekonečné hladiny moře tam kdesi, kam oko nemohlo nikdy dohlédnout. Zurčel, bublal, klokotal a jeho hlas, ve dne téměř neznatelný, jako by se s příchodem nočního ticha rozezvučel z plných plic.

V trávě, jen neznatelně se vlnící v popředí lesní hradby, se snad cosi mihlo. Zašramotilo a opět utichlo. Snad jen myška opozdilka tu kvapila do svého podzemního domečku, snad ještěrka zatoužila po rychlé procházce, jsa stižena nespavostí. Nebo že by luční kobylka nebo brouk, jimž tmou zjitřená představivost, onen dost možná i malý strach mající velké oči, dodala na velikosti? Kdo ví. Nemá smyslu pátrat pod pokrývkou noci, kdy je i neskrývané skryto.Vzduchem se mihl pár třepotavých křídel a tajemný vzduchoplavec rovněž zmizel v neproniknutelnu. Zmizel, aby krajinu, jejíž klid tak náhle narušil, opět zanechal napospas jejímu snu. Snu, v němž jen tu a tam zapraská suchá větvička, kdy jen kdosi náhle procitnuvší vydá úzkostlivý zvuk nebo zašramotí, hledaje si lepší pozici pro strávení noci. Snu, v němž se v měsíčních paprscích rodí slzy rosy na hrdě vztyčených stvolech ostřice, kdy svět vezdejší nabírá nových sil. Sil, jichž bude zapotřebí, jakmile tam, na druhé straně, opět vysvitne nebeská louč slunce. Kdy první hlasy ptáků probudí tento svět znovu k životu, jenž bude opět plynout svým tichým, klidným, vyrovnaným a přece vlastně hektickým tempem kupředu, tak jako včera, tak jako zítra, tak jako v budoucnu stejně jako v minulu.Černá peřina už zcela zahalila kraj a vše utichlo. Utichlo, ne však navždy. Jen na krátký matkou přírodou vymezený čas. Dobrou noc.