Odreagování se rytím

Je snad naším národním rysem, že musíme vždy a všude do něčeho rejpat. Rejpáme se v nepravostech na pracovišti stejně jako v soukromém životě, ryjeme do politiků, do nepřizpůsobivých spoluobčanů, do cen,... Jakmile se objeví nějaký nešvar, něco, co je nám proti srsti, hned se v tom začneme rejpat a ne a ne si dát pokoj.

Protože jsme prostě rejpalové.
A když takto do něčeho rejpáme nebo se v něčem rejpáme od rána do večera, je nasnadě, že jsme z toho celí uondaní. A že je záhodno si od toho rejpání odpočinout.
A jsme-li rejpaly ze všech rejpalů nejrejpalovatější, proč bychom si neodpočinuli od rejpání třeba rejpáním, že? Tedy rytím, ovšem naprosto jiného typu.
A tak se často, povětšinou na jaře a na podzim, věnujeme rejpání, jež nemá s rejpáním nic společného. Tedy odebíráme se na venkov, abychom se tam ryli v záhonech na svých zahrádečkách, zahrádkách, zahradách a třeba i lánech, díky jejichž rozloze nám hrozí rozkulačení, vyhráli-li by snad někdy zase ve volbách soudruzi.
Protože při posledně zmíněném rejpání si lze od rejpání více než dokonale odpočinout. Na čerstvém povětří (samozřejmě nemá-li člověk zahradu nedaleko továrního komínu) přichází člověk na jiné myšlenky, zbavuje se nahromaděné energie, osvěžuje se tím, že se fyzicky devastuje.

K odreagování se rytím potřebuje člověk mimo zmíněného kusu půdy nejlépe rýč. Což je pracovní nástroj připomínající lopatu, ovšem s tím rozdílem, že rýč je užší a ostřejší, aby se lépe nořil do země, a na konci násady má madlo, o které se lze pořádně opřít. A rýč je též ve srovnání s lopatou kratší, pokud tedy tento nesrovnáváte s krátkou, respektive zlomenou lopatou.Největším negativem rýče se pro nejednoho z našinců jeví být to, že tento není nejen na dálkové ovládání, ale ani na nějaké tlačítko, jež by se zmáčklo a ono by to začalo rýt samo od sebe. Rýč je tudíž nutno vzít do vlastních rukou, kovovou částí tento téměř svisle postavit na zem, jež má být ryta, uchopit tento jednou horní končetinou za horní a jednou za střední část násady a následně šlápnout na horní hranu kovové části.V tomto okamžiku ocení lidé to, co jinak v našich luzích a hájích vesměs neoceňují. Tedy svou nadměrnou tělesnou hmotnost. Protože lidem obézním zajede rýč po došlápnutí do země daleko snáze než jedincům podvyživeným. Byť samozřejmě nejen na tělesných proporcích záleží, jak nám půjde dílo od ruky. Protože záleží nejen na tom, kdo ryje, ale i na tom, co je ryto. Je-li půda samý kámen, ztvrdlá suchem, není ani zdaleka tak ideální jako třeba kyprý kompost.Rýč se zaboří do matičky země a následuje pohyb připomínající znalcům fyziky páku a nám ostatním kácející se strom. Zadaří-li se toto, je kovovou částí rýče nadzdvihována tu menší a tu větší rodná hrouda, jež se po „odkrojení“ následně nadzdvihne jako Jeníček na čarodějničině lopatě a překlopí se zpět na své místo. Je marné doufat, že by hlína po obrácení rýče zůstala viset ve vzduchu – prostě žuchne zase zpátky na záhon. A tak to má i být.Načež se rýč obdobným způsobem vnoří do dosud netknuté země o kousek vedle a celý proces se opakuje. A pak znovu a znovu, dokud nám nedojde k rytí vhodný pozemek nebo vlastní síly.Často stačí jenom pár čtverečních metrů a zapomeneme na každodenní trable. Zapomeneme na vše, do čeho jsme onoho dne ryli, zapomeneme na všechny, kdo ryli do nás. V naší hlavě zůstane jen myšlenka jediná. Myšlenka na lože nebo jinou vhodnou plochu, kde by se dalo hekaje ulehnout.