Zle na tom nejsou ovšem jenom naši růžolící pašíci. Ti, jimž státní i evropské mocenské struktury údajně více a více utrhují od rypáku, ti, jež se leckdo snaží vyhnat z jejich domovů typu Lety u Písku, ti, kteří mají stále méně důvodů ke chrochtání si blahem. Ti, jejichž špeky jsou lidu cenově stále nedostupnějšími navzdory snahám zpracovatelů nadívat produkty z vepřového více a více kůžemi, sójou a jinými levnějšími náhražkami.
S existenčními potížemi se u nás však potýkají už delší dobu i prasátka, která nám neposkytují ani sádlo, ani prejt, ani jelítka či jiné laskominy, nad nimiž odborníci na zdravou výživu, lékaři a žlučníkáři varovně zdvíhají prst či přímo běsní. Protože konkurence roste i prasátkům nevepřovým, těm, jež tak často věrně provázela dětství naše i dětství našich předků.
Ano, mám na mysli prasátka, která se nekrmí pomyjemi, bukvicemi, šrotem, bramborami, zbytky potravin lidských a jinými laskominami, jež lidstvo nemívá v úmyslu spořádat přímo, ale teprve po jejich zpracování vepřovým trávicím traktem. Prasátka, která se krmí mincemi a tu a tam i bankovkami.
Kdeže jsou doby, kdy s námi taková prasátka sdílela domácnosti, kdy se často stávala atributem neoddělitelným od našeho bytí... Kde jsou časy, kdy bylo prasátko povoleno i rodiči, kteří jinak svojí ratolesti důrazně zapovídali vlastnictví jakéhokoliv jiného zvířecího mazlíčka...
Na člověka dnes útočí ze všech stran konkurence více či méně virtuální. Dětské účty, dětské spoření, dětské vkladní knížky, stavební spoření pro děti, dětské podílové fondy, nejrozmanitější pojistky. Produkty, které jsou pro dříve tradiční prasátka konkurencí jako prase. Nabízejí tu mimořádně výhodné zúročení, tu nejrozmanitější příplatky, bonusy, služby zdarma,... Prase aby se v nich vyznalo!
A pokud už člověk odolá těmto nabídkám a vyrazí do obchodů za účelem obstarání si kasičky, i zde narazí na četnou konkurenci, jež se snaží tradičním prasátkům urvat kus toho místa na slunci. Domečky, houby,... Kolik jen roztodivných nádob vhodných k ukrytí hotovosti se nám tu nabízí! Kolik tvarů, barev, velikostí, materiálů!
Pozlátko od zahraniční konkurence, nejednou plné ftalátů a jiných „laskomin“, zaplavuje naši středoevropskou kotlinu a bere neživým podsvinčatům životní prostor. Virtuální realita bere našim dětem hmatatelný pocit „bohatství“, jaký my jsme zažívali ve chvílích, kdy jsme po vhození další mince potěžkali své prasátko, v němž to cinkalo, a snili o tom, co všechno si jednou koupíme, až nastane „doba zabijačky“. Až prasátko otevřeme či jedinou ranou toto „naporcujeme“ a z jeho útrob se vyvalí náš maličký poklad.
Naše dítka se pozvolna stávají majiteli čehosi virtuálního. Něčeho, na co si nelze sáhnout. Kusů papíru, kýmsi elektronicky rozesílaných čísel, která postrádají pocit hmotných statků. Majiteli kartiček, které někam zasunou, někam přiloží, někomu předloží a něco dostanou. Ideálního základu do budoucna, kdy se prostě někam přijde a něco se vezme. A kdy pak, o čemž se ale tak nerado mluví, následně přijde exekutor, protože na rozdíl od existujících hmotných peněz se virtuálně dá tak snadno dostat do mínusu.
Nevím, ale mám pocit, že je prasátkům ubližováno. Jak úžasnou „hračkou“ tato byla! Kolikrát jsme museli otevřít víčko v bříšku, aby se vysypaly blýskavé penízky, jež bylo opět možno naházet dovnitř! Jak nepředstavitelným bylo cokoliv z jeho obsahu utratit, protože pak by to tak necinkalo! Protože pak by ubylo toho tehdy ještě plně nepochopeného bohatství.
A proto ať žijí prasátka. A ať se zdárně plní jejich ať už porcelánová, keramická či jen plastová bříška. Ta hmatatelná jistota, že si jednou bude človíček prasátko pilně krmící žít jak prase v žitě.
Prasátka
Další články blogera
Viktor Pondělík
Nebohá země česká
Jestli jsem poslední dobou něco neslyšel, pak to byly nějaké pozitivní zprávy. Skoro jako kdyby se všechno dobré ze světa vytratilo a zbylo jenom to špatné. A jako kdyby se navrch všechno smrsklo na pouhou ekonomiku.
Viktor Pondělík
Skvělý nápad, páni europoslanci
O nás lidech se ví, že si ničíme své životní prostředí. I když se bez přírody neobejdeme, škodíme jí mnoha různými způsoby. A co na to politici?
Viktor Pondělík
Sliby u nás neberou konce
Když člověk poslouchá řeči našich politiků, nejednou skutečně neví, zda se tomu má smát nebo spíš brečet.
Viktor Pondělík
Nejsme zrůdy, bruselata
V uplynulých letech si svět zvyknul označovat nás Čechy za xenofobní smečku, neochotnou pomáhat nešťastným lidem. Stalo se to běžným tématem od chvíle, kdy začala předchozí migrační krize, a všichni víme, jak se tehdy věci měly.
Další články z rubriky Poezie a próza
Martin Irein
Laura
Auto zastaví u chodníku. Pod lampou stojí muž, který je společensky indisponovaný. Brzy se zorientuje, vratkým krokem se přiblíží k zadním dveřím auta, po další chvíli se mu podaří vzít za kliku a na sedadlo se svalí jako lavina.
Václav Kunft
Velký pátek
Otevírání hor a vydávání pokladů nemá nic společného s křesťanským Velkým pátkem. Je to stará pohanská tradice spojená s příchodem jara. Mytologické téma je smrt a znovuzrození.
David Snítilý
... a co je vlastně normální aneb nudné vztahy
„A je sexy ten Váš kamarád?“ provokovala Marka Tereza. „Ne tak jako já," kasal se Marek. „Sexy s tímhle pivním mozolem?" poukázala na jeho zvětšujícího se milana. „To není pupek, to je charisma," oponoval nádherné femme fatale.
Alena Bures
Recenze - Martina Boučková: Šílená babička
Rodiče si nevybereš. Ale to koneckonců ani děti. A mít mírně šílenou matku je někdy k vlastnímu zešílení, ale někdy....
Miroslav Pavlíček
O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti
Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.
Počet článků 1394 | Celková karma 0.00 | Průměrná čtenost 1273 |
Od chvíle, kdy jsem se narodil, uplynulo již plus mínus devět pětiletek. A mám-li se za těmito ohlédnout, pak o sobě mohu zmínit třeba to, že jsem strávil řádově dvě desetiletí ve školních škamnách, od mateřské po vysokou školu, abych poté většinu své profesní dráhy strávil tamtéž, jen na opačné straně barikády. Pomineme-li tedy závratnou kariéru, již jsem započal coby hotelový recepční a ukončil až na daleko významnějším postu topiče tamtéž. K mým koníčkům patří již od počátku milénia zejména mé každoroční anabáze do mojí milované druhé domoviny, Jihoafrické republiky, a pokud pak setrvávám na naší polokouli, nejraději píši a píši a píši, aby měli ti, kdo umí číst, co číst, pokud to chtějí číst.