Je to pro někoho možná překvapivé, ale i to lze. A byl jsem před drahnou řádkou let jedním z těch, komu se toto „poštěstilo“.
Bylo nás tehdy více. Nás, kteří jsme se odebírali do nemocnice, jsa veselí, mimo jiné i proto, že jsme se mohli „ulít“ z vyučování, abychom se posléze z těchto míst vraceli tu pobledlí, tu hrající ve tváři nejrozmanitějšími barvami, tu na vratkých nohou a tu se žaludkem až kdesi v krku, ne-li ještě výše.
Budou tomu už hnedle tři desítky let, co jsem stanul poblíž lékaře a prý hýřil všemi barvami duhy ve tváři. Jak říkali spolužáci, o kterých se vesměs dalo říci na oplátku totéž. Pochopitelně mám-li na mysli ty, kteří nepodlehli hned mezi dveřmi pokušení uprchnout a nezůstali v zájmu svého duševního zdraví a udržení snědeného ve svých útrobách preventivně venku. Dopadl jsem však tehdy paradoxně daleko lépe než jedna z mých kamarádek, budoucí MUDr, jež namísto hraní všemi barvami rovnou upadla do mdlob a do formalínu.
Ano, tušíte správně. Nebyli jsme u lékaře, k jakému našinec obvykle chodí. Ba byli jsme u lékaře, k jakému nikdo z našinců coby pacient nechodí. Protože už chodit nemůže. Byli jsme u lékaře, jaký si na nás teprve brousí zuby. Tedy na patologii.
Byli jsme tehdy středoškoláky, jimž byla dána vcelku unikátní příležitost podívat se, co nás čeká a dost možná nemine. Abychom se přiučili něčemu z lidské anatomie in natura. A tak nás s výjimkou jednoho ze spolužáků, jenž vždy dával před výukou přednost cigaretám a jenž raději ani nevstoupil do budovy (přičemž je paradoxem, že nakonec skončil vlastním přičiněním na pitevním stole jako první z celého našeho ročníku), navlékli do plášťů a gumové obuvi, což bylo posledním okamžikem, kdy jsme ještě byli bujaří.
Protože pak bylo po srandě. To když na pitevnu přivezli babičku, při pohledu na niž se jen náš jediný spolužák ducha otrlého zmohl na rádoby vtipnou repliku „Toník po návštěvě na pitevně čtrnáct dní plakal a až poté přiznal, že to byla jeho babička“. Bylo to snad jedinkrát v životě, kdy mi ani trochu neudělal dobře pohled na obnažené opačné pohlaví.
V témže okamžiku naše řady prořídly. A prořídly ještě více poté, co doktor zabrousil do její dutiny břišní, a ještě více v okamžiku, kdy byla nebožce naříznuta a srolována kůže na hlavě a došlo na vyjmutí a vážení mozku. V tu chvíli již vážně zůstali jenom ti, kdo byli tímto výjevem natolik konsternováni, že se ani pohnout nemohli.
Jen pár nás vydrželo až do úplného konce a vyslechlo tak i telefonát lékařova asistenta s kýmsi. Asistenta, jenž sděloval, že doktor nemůže k telefonu, protože si právě dělá mozeček...
Mohu se pyšnit tím, že jsem byl mezi těmi, kdo vydrželi. Kdo neprchli, byť, jak zmíněno výše, hráli všemi barvami. Přežil jsem to.
Ale přesto doufám, že už se do těchto míst, tedy na pitevnu, nedostanu. Aspoň dokud budu živ.