První byl jakýsi svalovec v tílku a trenýrkách, v úboru, jaký mnozí z nás dosud pamatují z hodin tělocviku na základní škole. Druhý vypadal stejně, třetí nejinak,... Pouze byli tito borci tak jaksi odrostlejší, již dlouho nepatřící do řad školních dítek. A také se od žactva přece jenom trochu lišili. Jeden si stále povytahoval své spodní prádlo, stahované k zemi množstvím na ně navěšeného kovu, jiný se ošíval, neboť jej na každé půlce míst, kde záda ztrácejí své slušné jméno, škrábaly provizorně upevněné „pecky“,...
Ovšem jakkoliv tito působili notně nepatřičným dojmem, kráčeli vstříc své budoucnosti hrdě, s pýchou ve výrazu svých tváří. Protože oni byli těmi nej.
Byli si svých privilegií plně vědomi a proto pýchou dmuli hruď. Protože oni se přece měli! Aspoň když vzpomněli na kolegy, jež opustili. Protože ti, kdo na rozdíl od nich zamířili do Bruselu, neměli dokonce ani jednotné trenýrky. Někteří měli proužkované, někteří kytičkované a jeden dokonce rozpárané a s růžovými srdíčky. A jen ten nejvyšší mezi nimi se mohl pyšnit prádlem bez vzorku, jež alespoň tolik nebilo do očí.
A ještě větší pocit hrdosti vzbuzovalo v afghánské výpravě pomyšlení na jejich druhy, kteří zůstali doma. Protože ti si své pecky či hvězdičky často museli připíchnout i na onuce, maje v jejich odění ze second handu nejednou doslova holou řiť a tu a tam už ani nemaje čím zakrýt své choulostivé partie. Což našim afghánským hrdinům prozatím nehrozilo. Aspoň v tuto chvíli.
Naši hrdinové vzbudili oprávněný zájem. Zájem, jenž se dal očekávat, jenž ale přesto nikdo neočekával. Dokonce ani Talibán ne. Tito domorodci byli zjevem přivandrovalců natolik konsternováni, že nebyli schopni ani stisknout spoušť na k útoku připravených raketách; a ti, kterým se je přece jenom podařilo odpálit, se ne a ne trefit, jak se jim smíchy třásly ruce. Tohle že prý má být jejich nepřítel?
Ano, bylo tomu vskutku tak. A stalo se tak...
... zřejmě již ve velice nedaleké budoucnosti. Nedaleké od dnešních dnů.
Protože jak právě v těchto dnech v médiích zaznívá, léta se vlekoucí problém opět nebyl odstraněn. Naší armádě stejně jako doposud chybí... uniformy. Vojákům schází nejen polní mundůry, ale už i rukavice, spodní prádlo a další oděvní součásti, jež jsou v našich luzích a hájích snad s výjimkou případů extrémních exhibicionistů či silných sklerotiků něčím naprosto běžným. Měli sice za nejnižší cenu, tedy 36 milionů, do konce listopadu dostat 57500 maskovacích blůz a kalhot, uniforma však nakonec nedorazila ani jediná, měli dostat alespoň maskovací čepice v hodnotě 15 milionů korun, ty však armáda nakonec nepřevzala pro údajnou odlišnost od schváleného referenčního vzoru.
A tak se prý vypíše nové výběrové řízení a armáda se nového oblečení dočká prý do konce léta. Až prý se najde někdo, kdo vyhoví požadavkům na kvalitu, kdo si obstará tu správnou a použitelnou látku a ne tu od jakési firmy z Jižní Koreje. Možná i firma, jež měla realizovat nynější zakázku, od níž dala armáda ruce pryč, a jež chce tento kšeft získat ve výběrovém řízení znovu.
A tak se bude vybírat nejlepší dodavatel nanovo. A lze jen doufat, že nám do slibovaného konce léta naši chrabří obránci vlasti nepomrznou, že bude mírná zima. Zima, již snad nebudou nuceni přežít jen ve spodním prádle nebo dokonce nahoře i dole bez.
A na konci léta... se uvidí. Snad něco dostanou. Snad i od té firmy, jež nyní přišla o vyhraný kontrakt. Snad si zblblí televizní reklamou nebudou na počátku další zimy ve starých podvlíkačkách pyšně drmolit ono televizní „Jsme Blažek“.