Mají nárok?

V jednom starém domku žije neméně stará stařenka. Žije tam již léta sama samotinká, zcela opuštěná. Její muž, budiž mu země lehkou, ji již dávno opustil, potomstvo se rozprchlo do širého světa a není nikoho, kdo by oné babičce byl blízkým. A tak tu stařenka žije sama. Žije povětšinou mezi čtyřmi stěnami, protože to víte – nohy už v tomto věku neslouží. Horko těžko poklidí a čas od času si utrhne od úst a objedná si u profesionálů placené dovezení nějakého toho nákupu až domů, aby chuděra neumřela hlady. Občas též zajdou a vypomohou sousedé, ti však jenom proto, že jsou to dobří lidé. Nemusí tak vůbec činit a činí tak jenom ze slušnosti. Povinni nejsou. Babička, ač „potřebná“, nemá na jejich pomoc žádný nárok. Kdyby ji nechali umřít hlady, nikdo by ony sousedy nemohl obviňovat, nemohl by jim říci křivé slůvko.

Opodál žijí v maličkém bytě celé tři generace jedné rodiny. Prarodiče, jejich dospělá dcera s mužem a vnoučata. Mladí se vzali již před lety a jejich jediným přáním je mít svůj vlastní byt. Protože k druhým prarodičům by se do garsoniéry vůbec nevešli, musí žít tady a sdílet s těmito prarodiči jednu komůrku v dvoupokojovém bytě. Chtěli by bydlet ve svém, avšak nemohou. A sotva se na tom něco změní. Protože nemají peněz nazbyt, ba leckdy sotva vyjdou od výplaty k výplatě. A tak musí doufat, že prarodiče jednoho dne umřou a uvolní zde svůj díl životního prostoru. Zní to krutě, ale je to tak. Protože bez peněz ti mladí nikdy jiné bydlení mít nebudou. Nemají nárok.
A proč jsem zmiňoval nutnost úmrtí prarodičů? Protože tito by sice mohli potenciálně odejít do domova důchodců, jenže… Jak zmíněno, nemají peněz nazbyt. A za vše se platí. I za toto „odkladiště seniorů“. A bez placení nemalého nájmu a s tímto souvisejících služeb se do domu pro seniory nedostanou, ani kdyby se tam náhodou uvolnilo místo. Nemají nárok. A nikdo se u nás nad tímto faktem nepozastavuje. Prostě tento typ stáří není pro ně. Běžná realita.
Hned vedle bydlí mladá dívka se svými rodiči. No, bydlí… Většinou ji je vidět na lavičce v parku, na nádraží či spící ve sklepě na uhlí. Protože její otec, věčně opilý, nejednou žádá, aby mu roztáhla nohy, což jí není ani trochu po chuti, a její fetující matce je to jedno. Jenže co naděláte? Do plnoletosti byla mladá v „děcáku“, ale coby úředně dospělou ji vypustili bezprizorně do světa. Tedy vrátili do rodného hnízda. Štěstí ve srovnání s jejími kamarádkami, jež skončily zcela na ulici, jenže… Na nějaký dům na půli cesty nárok nemá a tak není zbytí. Nic neobvyklého. Nemá nárok a šmytec. Nikdo se nediví.
Nu a jí nejednou podobně žije i místní bezdomovec. Nikdo už nepamatuje, kdy se tu objevil poprvé, nikdo neví, jaký osud ho na ulici přivedl. Jen se šušká, že to býval slušný člověk, kterému se prostě v jistém údobí života nezadařilo. A tak tu spí na kanále, žebrá o nějaké ty drobné a z toho žije. Na žádnou oficiální pomoc nemá nárok. A tak jen pitím zahání žal a je smířen s osudem. Osudem člověka, jenž, pozbyv dokladů, nemá nárok zhola na nic.
A dostává se pomalu do situace alkoholiků. Lidí označovaných jako nemocní. Osob, jež by se měly léčit a nejednou by se léčit i chtěly. Jenže protialkoholní léčebny nejsou nafukovací, alkoholiků jsou statisíce a tak se prostě dostane jen na pár šťastlivců, kteří se dočkají. Na většinu ne. Nemají nárok.
A takových lidí nemajících na tu či onu pomoc žádný nárok u nás je! Možná tisíce, možná statisíce, možná i miliony. Strádají, protože jim nikdo ze zákona nemusí pomáhat. Někdy jim sice někdo z dobré vůle pomůže, avšak nárok nemají žádný a nikdo za neposkytnutí pomoci odpovědnost nenese. Kdo o ně nejeví zájem, komu se tito příčí, může je kdykoliv odmítnout.
A tak mě napadá kacířská myšlenka:
Proč tedy vůbec máme přijímat ony potenciálně nebezpečné uprchlíky z dalekých krajů, když je u nás snad vůbec nikdo nechce? Na čem se zakládá jejich jakýkoliv nárok na naši pomoc?