Kdo z našinců sebere tolik odvahy?

Jižní Afrika už dávno není tím, čím bývala. Tedy čím bývala před více než dvěma desetiletími, v době apartheidu. Pro někoho je to dobře, pro někoho špatně. A nehodlám se stavět ani na stranu těch, ani oněch, prostě konstatuji fakt. Prostě je Jižní Afrika jinou zemí než tehdy a díky stavu věcí, jenž panuje od doby pádu apartheidu, si někteří polepšili, někteří pohoršili a pro některé se nic moc nezměnilo.

Jedno se však přesto změnilo. Jižní Afrika se zdemokratizovala. V tom dobrém… a tak trochu i v tom „našem“. Tedy v tom, co lze za dobré vlastně jen stěží považovat. U nás stejně jako u nich. Jak se ukazuje třeba právě nyní.
Z vězení tam prý totiž bude propuštěno „největší zlo“ apartheidu. Tedy přední zastánce tehdejší bělošské diktatury Eugene de Kock. Na základě milosti „v zájmu národního budování a usmíření“ se dostane ven na podmínku po odsezení si dvaceti z 212 let, k nimž byl odsouzen za vraždy, pokusy o vraždy, únosy a mučení, podvody a brutální zákroky proti aktivistům podporujícím tehdy změnu režimu, jež dosud nebyly zapomenuty.
Dodnes je tento muž symbolem tamního tehdejšího represivního režimu, protože sotva někdo nechal prolít pro apartheid více krve než on. On, bělošský policista přezdívaný "největší zlo".
Prý se již v žaláři napravil. Tvrdí to tedy alespoň tamní ministr spravedlnosti Michael Masutha, jenž o tomto propuštění rozhodl. Tvrdí to, ač jeho názor leckdo nesdílí. Někteří z pozůstalých obětí sice už de Kockovi odpustili, je však mnoho těch, kdo nikoliv. Mnozí by si přáli, aby tento člověk, lze-li ho vůbec ještě nazývat člověkem, zůstal ve vězení až do své smrti.

Ale prostě bude propuštěn. A jakkoliv je (i na základě mých osobních zkušeností) v oné zemi skutečně možné leccos, odpuštění nevyjímaje, jedno je jisté. Že pro něho bude propuštění nejspíše svým způsobem danajským darem. Protože na něj venku, před branami prý jednoho z nejtvrdších vězení světa, čeká nejen svoboda, ale též „nabroušené mačety“ těch, kdo mu neodpustili a stěží někdy odpustí. O čemž svědčí i to, že je okamžik jeho propuštění přísně utajován. Aby si na něj někdo nepočkal…Těžko říci, co bude dál. Neznám tohoto propuštěného osobně, neznám jeho okolí ani odpůrce. Jedno však vím jistě. Že být na jeho místě, prchal bych z vlasti, jak se říká, jako by mi hořela koudel u… jisté části těla. Prchal bych stejně, jako odtud po změně režimu prchli četní bílí viníci diskriminace, ba ještě rychleji. V obavách o holý život. Protože život všech je tam často tvrdý, často jejich život ohrožuje jejich život sám o sobě. A někdo s takovouto minulostí…Černí mocní Jižní Afriky projevili svou toleranci a dost možná i velkou dávku odvahy. Protože pustit podobného našince u nás by si možná ani Havel s Klausem nedovolili, navzdory svým leckdy až šokujícím amnestiím. A uvidíme, co bude dál. A mne v této souvislosti již v předstihu napadá kacířská myšlenka.Rozhodl-li by se snad de Kock pro jistotu opustit svou rodnou hroudu,… který ze států bílé Evropy, tak „hrdinně“ brojící proti Arabům, africkým imigrantům, Turkům, Romům a kdo ví komu ještě, sebere odvahu poskytnout mu azyl? Když vlastně sice neospravedlnitelným způsobem, ale přesto bojoval právě za „našince“. Tváří v tvář lidem jiné barvy pleti, které u nás také tak často přímo zoufale nechceme…