Kdo vlastně jsem?

Říkávali jsme si a dodnes si říkáme lecjak. A zpravidla to, za co jsme se vydávali či dnes vydáváme, bylo poplatným své době.

Třeba namátkou:
Nejeden z našinců si za minula pyšně říkal: „Jsem horník, kdo je víc?“ Horníci se oficiálně vyzdvihovali, byli jakousi nešlechetnou šlechtou, u níž by každý střízlivě uvažující člověk dozajista dovětil, že bylo více těch, kdo jsou víc, než těch, kdo jsou míň. Ale zkrátka se jim oficiálně vzdával hold.
Ještě vcelku nadávno si pak mnozí z našinců říkali: „Je suis Charlie.“ Říkali to hezky nahlas a s hlavou vztyčenou kráčeli ulicemi, pevně se drželi a neskrývaně vyjadřovali své odhodlání být Charlie, ačkoliv by každý soudný člověk po zamyšlení se musel přiznat, že by ve skutečnosti Charlie být nechtěl. Protože kdo by chtěl být zastřelen, že?
Někteří z nás si v ještě mnohem bližším nedávnu říkali a dost možná dosud říkají pro změnu: „Jsem Boris.“ To víte; Sovětský svaz už sice dávno není náš vzor, ovšem najdou se i tací, kdo chtějí vyjádřit solidaritu s oponentem ruské věrchušky nebo se vymezit vůči Putinovi. Jsou na své označení patřičně hrdí, jakkoliv ani oni by jistě nechtěli být skutečnými Němcovy.
Nu a odnedávna o sobě náš první pán, tedy protějšek naší první dámy, tvrdí, že je Žid. Ovšem nemíní v tom zřejmě zůstat sám a proto na konferenci Americko-izraelského výboru pro veřejné záležitosti prohlásil šmahem, že „všichni jsme Židé“. A dočkal se za to takového aplausu vstoje, že není vyloučeno, že se i u nás najdou tací, kdo o sobě budou hrdě hlásat nepravdu. Tedy: „Jsem Žid.“
Jen málo by stačilo, abych se zařadil do některé z těchto skupin našinců. Abych byl horník, Charlie, Boris nebo Žid. Nebo cokoliv jiného, čím bych klidně mohl být, aniž bych tím byl.
Ovšem já jsem se do žádné z těchto skupin nezařadil. Stejně jako kdysi i dnes zastávám to, co o sobě prohlašuji bez ohledu na režim a momentální trendy. I nadále o sobě zatvrzele prohlašuji: „Jsem Čech.“
Tvrdím to o sobě, ač vím, že hlásáním toho, že jsem Čech, pozbývám toho, čeho je přáno „Charliem“, „Borisům“ a „Židům“. Těm samozvaným. Ač vím, že to, že jsem Čech, znamená, že jsem… Doplňte sami.
Protože…
Nejsem tak mediálně vyzdvihovaný. Nemohu hrdě kráčet ulicemi v šiku se svými, nikdo mi netleská vstoje, necítím solidaritu davu. Protože jsem Čech. A to je dnes zřejmě věru malý důvod k hrdosti, aspoň nakolik se mi zdá. Protože naposledy se toto mohlo se skutečnou hrdostí prohlašovat snad na konci devětaosmdesátého roku. Za a po Listopadu.
Ale co na tom? Jsem zkrátka Čech. Žádný Charlie, žádný Boris. A ať se to panu prezidentovi líbí nebo ne, nejsem ani Žid. A nevadí mi, že jemu, „Židovi“, tleskají v Americe vstoje, zatímco já, jeho poddaný, jsem se svým češstvím spíše za…
Název reprodukce neschopného kusu hovězího dobytka už si laskavě opět doplňte sami.