Do zbraně!

Tak se relativně nedávné náznaky počínají měnit v realitu. To, co mi před několika měsíci bylo proti mé řídnoucí srsti a nad čím jsem se potutelně radoval, že mne to naštěstí zřejmě mine, se má stát skutečností. Realitou, s níž jsme se před desítkou let rozloučili, aniž by nad ní někdo uronil slzičku. Protože šlo o něco, o co téměř nikdo nestál. A dnes sotva stojí více než tehdy.

Prostě právě zaznívá, že se zase začne „chodit na vojnu“. Stejně jako kdysi, ač přece jenom dosti výrazně jinak.
Protože prý už brzy by se měly vrátit odvody, jež by se však na rozdíl od minula týkaly nejen mladých mužů, ale i žen. Mezi osmnáctiletými našinci by měli být vybráni ti, kdo jsou zdraví a ochotní v případě ohrožení země bojovat, armáda by chtěla zjistit, jakou lidskou sílu by vůbec měla v záloze, kdyby došlo na válku.
Ovšem více se prý zatím neví. Není kupříkladu jasné, zda by odvedení následně vůbec byli posláni na vojenský výcvik, jenž by si ministerstvo obrany přálo mít povinný, aby si každý vyzkoušel své fungování v armádě a aby si „pohrál“ se svou zbraní. Toto ministerstvo by si přálo třeba měsíční vojenské cvičení pro všechny odvedence, během něhož by stát těmto finančně kompenzoval na něm strávený čas – ovšem zároveň se dodává, že toto je spíše nereálné a že by i nadále měli být cvičeni jen dobrovolníci, dokud nedojde k ohrožení státu.
Nic však zatím není definitivně rozhodnuto. Teprve v nejbližších týdnech se tímto bude zabývat Legislativní rada vlády. Bude zvažovat, zda dnešní branný zákon, neumožňující v době míru ani odvody ani vojenský výcvik, zmizí v propadlišti dějin. Zda se začneme chystat na válku, na niž prý nejsme připraveni, protože naše armáda je nepočetná a nemusela by na všechny své úkoly stačit. A záložáci by se mohli hodit. Protože konflikty vypukají nejednou téměř bez varování a bylo by tudíž na jejich počátku už pozdě bycha honit.
A dozajista na tom něco bude. Protože je už dávného data moudro, že „kdo chce mír, musí se chystat na válku“. Případně i civilní „štěstí přeje připraveným“. Ovšem jakkoliv nelze proti branné povinnosti jako takové nic moc namítat, jinak v souvislosti s touto namítat lze. A u nás zvláště.
Protože případný krátký skutečný výcvik obránců vlasti bez dříve tradiční zbytečné „buzerace“ by na škodu být nemusel. Ovšem…
Nemohu se zbavit pocitu, že by se mělo podniknout v první řadě něco jiného.
Třeba skutečně stmelovat národ, aby byl jednotný, aby v něm nebylo zbytečné pnutí, jež nejednou přímo spěje k válce zvané občanská. Aby nakonec nebylo větším ohrožení ze strany vnitřní mezirasové nenávisti než ze strany vnějšího agresora.
Nebo maximálně omezit příjem potenciálně nebezpečných imigrantů, kteří by u nás mohli vytvořit „pátou kolonu“.
Nebo nevyzbrojovat ty z nás, kdo toho nejsou hodni, kdo jsou sobě i ostatním nebezpeční. Viz třeba právě mediálně slavná „hospoda“.
Nebo nedělat nesplatitelné dluhy, jež stát jako celek i předlužené jednotlivce mohou vést do války, jež „dluhy smaže“.
Nebo vlastně i neprznit pseudoreformami naše školství, jež je pod tlakem zvenčí nuceno plodit „inteligenci“, jež si nedokáže vydělat jinak než použitím násilí.
Prostě bychom asi měli v první řadě bojovat proti tomu, co nás ohrožuje daleko více a stoprocentně reálně. Protože útok zvenčí není ani zdaleka tak reálným jako sebedestrukce vlastní. Proti níž se tak málo podniká, podniká-li se vůbec něco. Protože aktuálně se mi zdá třeba česko-ruská, česko-islámská, česko-americká, česko-německá nebo česko-jakákolivjiná válka daleko méně reálnou než třeba válka bílo-romská či chudo-bohatá.
A nad těmi posledně zmíněnými Legislativní rada vlády ještě ani náznakem zasednout nehodlá. Raději naučí mladé našince střílet. A je otázkou, do koho tak bude posléze učiněno…