Blýská se na lepší časy?

Říká se, že jedna vlaštovka jaro nedělá. A proto mnozí zřejmě až tak moc nezaplesali, když si vyslechli slova našeho ministra školství Chládka na adresu nás opět kvůli diskriminaci Romů kritizující Amnesty International. Protože co je taková jedna vlaštovka, stojí-li proti ní tolik jiných ptáků! Nejen ve zmíněné organizaci, ale i na nejvyšších eurounijních postech a bohužel často i v našich vlastních řadách.

Ovšem když se vynoří vlaštovka druhá, už se svět zdá přece jenom o kousíček nadějnějším. Byť ani dvě vlaštovky jaro nedělají. Ovšem konečně se alespoň něco začíná dít. Konečně alespoň někomu došlo, že ne vždy je záhodno jen tupě kývat, že jsou zkrátka situace, kdy je nejlepší obranou útok.

A tak tu máme druhého z našich významných a odpovědných, kdo si dovolil otevřít ústa a vyjevit nahlas to, co se tak často raději nahlas neříká. Protože to není in, ba zavání to trably. I zástupce našeho veřejného ochránce práv Stanislav Křeček se nechal v parlamentnilisty.cz slyšet, že to nejsme my, kdo by se měl kát, kdo by si měl zametat před vlastním prahem. Další pochopil, že jsou zkrátka situace, kdy lépe než lézt do něčího pozadí je jej do tohoto nakopat.

Byť pochopitelně jen v přeneseném smyslu slova.

Co že si to dovolil pan Křeček říci? Co to světu sdělil ten, kdo má v náplni práce lidská práva v naší zemi a tak by to stěží řekl, kdyby to nebyla pravda?

Považte! Otevřeně požádal Amnesty International, aby se omluvila naší zemi za některá vyjádření jejího generálního tajemníka o segregaci Romů v České republice. Ohradil se proti nařčení, že ubližujeme dětem Romů.

A neplácl to jen tak nazdařbůh. Neskončilo to u osobní uražené ješitnosti. Protože tento našinec snesl i argumenty, jež tento jeho názor více než vydatně podpořily.

Třeba to, že o začleňování Romů mluví kde kdo, jen ne samotní Romové, že právě tito nikdy neřekli, jak se chtějí začleňovat a jaká je jejich představa o školství. Že u nás se romské děti nedomáhají marně přístupu do škol, ba naopak že my trestáme rodiče, kteří je tam neposílají. Že ministr školství navrhnul vytvořit přípravné třídy pro „potřebné“ a vzápětí byl osočen ze segregace, namísto aby byl veleben, že by se tím srovnaly šance.

Nebo to, že jsme kritizováni za to, kolik romských dětí je v takzvaných praktických školách, aniž by se někdo zaobíral tím, že sedmdesát procent žáků „zvláštních škol“ je bílých. Že jsou do těchto škol zařazovány děti, které tam podle odborných názorů a průzkumů patří, a to pouze se souhlasem rodičů, ovšem vždy se hned najde nějaký blábolil, jenž prohlásí, že takové testy nejsou směrodatné a že se v této otázce nemohou romští rodiče svobodně rozhodnout.

Že díky „zvláštním školám“ u nás na rozdíl od zbytku Evropy nemáme negramotné Romy a že jsme tak díky této politice ne ostudou, ale naopak vlastně pýchou našeho světadílu. Protože nebýt těchto…

Že romské děti nejsou vyřazovány z běžných škol, ale právě naopak že pokusy tyto do zmíněných škol za každou cenu vnutit snižují úroveň těchto vzdělávacích institucí a rodiče ostatních dávají proto své děti jinam, čímž dochází k segregaci ve školách i společnosti.

Že tvrzení, že jsou v Čechách zvláštní porodní sály pro Romky a pro ostatní obyvatele, je přímo nehorázná lež nebo totální neznalost nejvyššího reprezentanta Amnesty International, za niž si naše země oprávněně zaslouží omluvu.

A že náš ministr školství dělá, co může, na rozdíl od ministra pro lidská práva, jenž „posuzuje situaci filosoficky“. Což si lze přeložit jako… víte jak.

Ovšem k naší škodě, jak jsem již naznačil, jsou bohužel i zmiňované dvě první vlaštovky, tedy pánové Chládek a Křeček, málo. Protože je proti nim mnoho těch, kdo kvokají na vysokých hřadech, odkud si nevidí ani na špičku nosu. Kam nedolehne hlas pravdy, a i kdyby dolehl, nebudou ho tam chtít slyšet.

A tak pan Shetty z Amnesty International nadále omílá svou. Že si podle něj česká vláda evidentně neuvědomuje vážnost situace a že pokud se dostaneme před Soudní dvůr EU, hrozí nám sankce.

Na což bychom konečně už jednou měli odpovědět třeba přesně „v ruském duchu“.

Poslat omílače zmíněných nepravd někam, vzepřít se a případně i hrdě přijmout i nezasloužený trest. Rozhodně by to nebyla taková tragédie jako to, v čem jsme dnes nejednou nuceni žít a co připomíná tak často kritizovanou éru „minula“, kdy byli jistí lidé také tabu a museli být vychvalováni, ba glorifikováni, muselo být po jejich. Konec čehož jsme v devětaosmdesátém roce očekávali.

Sankce pro nás nemohou být zase až tak zlé. Alespoň třeba ve srovnání s Janem Husem, který se pro pravdu nechal i upálit.