Protože když někdo vynalezne něco jako třeba odborníci chemické fakulty Vysokého učení technického v Brně, to už mi můj mozek prostě nebere. A není ani divu – protože kdyby to můj mozeček bral, byl bych stejný génius, a kdyby byl náš národ složen z géniů, bylo by mezi námi, jak děl Haškův známý hrdina, tolik moudrosti, že by z toho byl každej druhej úplně blbej.
Prostě jsou lidé, kterým to v hlavách pálí a tudíž objevují. A to nejednou i jen těžko představitelné.
Zmínění třeba nyní vyvíjejí systém, jenž by měl rozpoznat druhy vín, odrůdy a místa jejich původu. Tedy jakýsi matematicko-statistický model ke klasifikaci českých a moravských vín, podle něhož by je bylo možné zařadit do skupin podle geografického původu, odrůdy a typu agrotechniky použité při pěstování révy vinné, jak je mi mediálně předestíráno. Nebo cosi, co by mělo být schopné třeba najít společné znaky vzorků vín patřících do stejné skupiny, jak je to objasňováno mně, laikovi nejen vědeckému, ale i vinařskému.
Je to moudrý, ba přímo geniální počin, jenž ocení bezmála každý. Výjimku totiž mohou tvořit leda ti, kdo prodávají jako víno něco, co má s tímto nejednou jen pramálo společného a kde je obsah často přinejlepším pouze odlišný od toho, co stojí na etiketě. A také ti, kdo takové patoky vyrábějí či importují ve snaze vydělat, a to hodně a rychle. Případně pak tento objev nechá chladnými i abstinenty.
Prostě se objevovaný zázrak moderní vědy stane jakýmsi bičem na vinařské nepoctivce. Samozřejmě bude-li fungovat tak, jak se oznamuje, a také bude-li dostatečně rozšířen a používán. Protože chemická analýza prozradí daleko více než neznalcovy chuťové buňky, odhalí kdejaký nedostateček, podfuk i učiněný podraz.
A spotřebitelé tak musí nad podobnými zprávami zaplesat. Hurá! Bude se vědět, co je to víno či „víno“ zač.
Ovšem já bych navzdory úctě k takovýmto vynálezům přece jenom prozatím příliš nejásal. Protože o víně se bude možná vědět vše, jenže...
Já bych spíše rád věděl, z čeho je ta sekaná, co ji mám právě na talíři. Z jakého, jak starého, nakolik případně hnijícího či jinak se kazícího je masa, případně zda vůbec je z masa, kolik vody je napícháno do křehčené flákoty, kolik „kuřete“ mi po rozmrazení odteče do výlevky, jsa zamaskovaným kusem ledu, jakou posypovou solí je posypán rohlík, jenž k oné sekané přikusuji, čím vším naředili onu hořčici hned vedle na talíři, jež se (nic ve zlém) jen skutečně minimálně podobá té z dob socialismu, co vše je přimícháno do džusu, jenž je sice podle názvu stejný jako ten před očima zákazníků dělaný na letišti v Johannesburgu, ovšem připomíná spíše vodu než něco od ovoce. Chtěl bych znát tu anorektickou krávu, jež dojí to řídké bílé, čemu v supermarketech říkají mléko, chtěl bych vědět, kde na olejniny tolik pršelo, když konzervovaný tuňák v rostlinném oleji připomíná tuňáka ve vodě,...
Ovšem vynalézáním detektoru tohoto a mnohého dalšího se, aspoň nakolik je mi známo, žádní vědci nezabývají.
Proč?
To je přece jasné. Protože víno, potažmo alkohol, je velký kšeft. Provázený pořádnými daněmi. Zatímco co je komu do toho, co někdo jako já zbaští? Ať jsem rád, že jsem rád, že mám vůbec co jíst.