O omlouvání se
A tak jsme se omlouvali. Většinou proto, že byla omluva na místě, někdy třeba i zbytečně, ale omlouvali jsme se. Byla to slušnost a snad nikdy se nestalo, že by jeden omluvou něco zkazil. Vesměs právě naopak.
Ovšem dnes je, alespoň nakolik kolem sebe mohu pozorovat, jiná doba. Úplně jiná doba. Dnes není omluva zřejmě dávno tím, čím bývala. Tedy tím prvním a nejjednodušším prostředkem, jak urovnat to, co nebylo tak docela v pořádku; a leckdy prostředkem dostačujícím. Kdysi se jeden omluvil a nejednou to stačilo k tomu, aby vše bylo zase v pořádku; zatímco dnes se zkrátka raději hádáme, soudíme a třeba i nabízíme odměny z vlastní kapsy, než abychom přiznali, že se chybovalo a prostě řekli „pardon“. Což můžeme vidět jak u našich prosťáčků, tak u nejvyššího z našich politických reprezentantů.
A když se tak v dnešní době někdo omluví, dočká se nejednou toho, čeho se ti omlouvající se za mého dětství vesměs nedočkávali. Až tak daleko jsme to dopracovali. Někdo se pokusí urovnat zřejmé pochybení omluvou a namísto naděje na odpuštění se dočká pravého opaku.
„Měli by se za svou omluvu stydět,“ říkají dnes ti, kdo by se spíše měli stydět sami za to, že je jim omluva proti srsti. Nejen že není omluva omlouvajících se akceptována, ale ještě ti, kdo ji neuznávají, roznesou omlouvající se v médiích na kopytech a nakydají na ně špínu, za niž se od nich omluvy sotva někdo dočká.
A tak jsem mohl v posledních dnech číst v médiích to, čemu se za „minula“ říkávalo štvavá kampaň. Mohu číst nejednou nechutnou kritiku těch, kdo si troufli se omluvit, ačkoliv tito se prý dokonce ani neomluvili, ale pouze vyjádřili politování nad tím, co se stalo. Což sice tak trochu omluvou je, ale tak trochu také není; jak se to vezme.
Brněnské městské zastupitelstvo zkrátka vyjádřilo politování za divoký odsun Němců, za pochod smrti v pětačtyřicátém roce, při němž zahynulo sedmnáct stovek do tohoto nahnaných německy mluvících obyvatel. Vyjádřilo lítost nad těmi, kdo umírali vyčerpáním a někdy byli doprovodem i ubiti či zastřeleni. Deklaraci smíření a společné budoucnosti, jak toto vyjádření bylo nazváno, schválilo čtyřiatřicet zastupitelů; a Brno se tak prý stalo prvním naším městem, kde bylo takto na nejvyšší místní úrovni učiněno.
Zastupitelé pěti politických uskupení vyjádřili upřímnou lítost nad tím, že byli oni lidé přinuceni k odchodu jen na základě uplatnění principu kolektivní viny či stejného užívaného jazyka; nikoliv na základě prokázané viny. Na čemž se tehdy otevřeně podílely i orgány města, za něž se právě tito jejich nástupci omluvili. Totiž vyjádřili politování, chcete-li.
A už se to na tyto dnešní „zrádce“ počalo hrnout. Hned se počal kydat hnůj. Někdy ještě přijatelně zaobalený, někdy nikoliv.
Vyjádření ze strany komunistů bylo „v duchu nejlepších (polistopadových) tradic“, obdobné jako to, čím tito omlouvali a omlouvají své působení za totality socialistické. „Pochod byl reakce na tehdejší dobu a nepřísluší nám ho hodnotit. Měli bychom přijímat dějiny tak, jak jsou.“ Což lze parafrázovat jako „my jsme u toho nebyli, my za to nemůžeme a tak za tím udělejme tlustou čáru, zapomeňme“. Případně „Sudeťákům se omlouvat nebudu“, jak děl jeden z komunistických zastupitelů sám za sebe.
Vlastně stejně zareagovali i sociální demokraté, kteří „u toho také nebyli a necítí tak důvod k odsuzování“.
Občanští demokraté se pak sice nesvezli na levicové vlně, ovšem zároveň zjevně nezatoužili být propíráni médii jako „vlastizrádci“ a tak se omezili na to, že něco takového se přijalo už v roce 2001 a oni necítí potřebu se omlouvat „při každém výročí odsunu“.
A čím výše se tento počin brněnských radních na politické scéně vyškrábal, tím hůře dopadl.
Jihomoravský socdemácký hejtman prohlásil cosi ve smyslu, že „politika nemá hodnotit a interpretovat historii a je mu líto, že nové vedení města podlehlo tomuto pokušení“; ač já osobně neznám jedinou polistopadovou politickou sílu, jež by historii, minimálně tu komunistickou, nerozpitvávala a nezaujímala k této svá stanoviska jako o závod. Pan hejtman pak zároveň dodal, že k usmíření musí být vždy dva a že nám se dosud taky nikdo neomluvil; v čemž sice možná má – nemám o tomto dostatečný přehled – kus pravdy, jenže současně platí, že někdo vždy musí podat ruku jako první, bez čehož k podání rukou nikdy nedojde. A odmítat vyjádření lítosti nad vlastním prohřeškem jenom proto, že ti druzí to neudělali dřív,… A kdo sleduje nedávné dění kolem sudetoněmeckého landsmanšaftu, sotva může tvrdit, že tento vůči naší zemi neudělal žádný vstřícný krok.
A o tom, co se včera v této souvislosti objevilo v médiích o sociálnědemokratickém místopředsedovi Senátu Škromachovi, se snad ani rozepisovat nebudu. Názor, že by se ti brněnští kolaboranti měli vypráskat (za který se později sice omluvil, ale slovo je jako vystřelený šíp, jenž už nelze vzít zpět), a lajk u komentáře, že „Němčouři se neměli odsouvat, ale postřílet“… To už se vážně nelze divit, že Brňané podávají ruku k usmíření jako první. Nebo si snad vážně někdo myslí, že by se k panu Škromachovi a jemu podobným po tomto hrnuli Němci proto, aby se s ním usmířili? Nebo se mu snad dokonce omluvili?
A tak nemalá část brněnských radních podala ruku k usmíření. A nebude v žádném případě jejich vinou, jestli po výlevech těch ostatních nepřijde stejné gesto z druhé strany hranic. Protože to ne ti litující mají pěkný kus žluklého másla na hlavě.
Viktor Pondělík
Nebohá země česká
Jestli jsem poslední dobou něco neslyšel, pak to byly nějaké pozitivní zprávy. Skoro jako kdyby se všechno dobré ze světa vytratilo a zbylo jenom to špatné. A jako kdyby se navrch všechno smrsklo na pouhou ekonomiku.
Viktor Pondělík
Skvělý nápad, páni europoslanci
O nás lidech se ví, že si ničíme své životní prostředí. I když se bez přírody neobejdeme, škodíme jí mnoha různými způsoby. A co na to politici?
Viktor Pondělík
Sliby u nás neberou konce
Když člověk poslouchá řeči našich politiků, nejednou skutečně neví, zda se tomu má smát nebo spíš brečet.
Viktor Pondělík
Nejsme zrůdy, bruselata
V uplynulých letech si svět zvyknul označovat nás Čechy za xenofobní smečku, neochotnou pomáhat nešťastným lidem. Stalo se to běžným tématem od chvíle, kdy začala předchozí migrační krize, a všichni víme, jak se tehdy věci měly.
Viktor Pondělík
Jací my Češi jsme?
Snad jenom někdo úplně slepý a hluchý by dosud neregistroval, jak se naše země utěšeně (nebo neutěšeně?) zaplňuje běženci z Ukrajiny.
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Moderní lichváři připravují o bydlení dlužníky i jejich příbuzné. Trik je snadný
Premium Potřebujete rychle peníze, pár set tisíc korun a ta nabídka zní lákavě: do 24 hodin máte peníze na...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce
Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...
Nejednáme. Na obzoru je stávka soudních pracovníků, požadují vyšší platy
Premium Odvádějí vysoce odbornou práci, musejí skládat speciální zkoušky, někdy sami vypracovávají drobná...
Pokroková nenávist k Židům. Jak se z univerzit v USA staly filiálky Hamásu
Premium Na elitních amerických univerzitách vyhánějí Židy takovým stylem, že to tam vypadá jako v Německu...
Karafiátovou revoluci zažehla jediná píseň. Portugalsko vyvedla z diktatury
Málokterá revoluce je spojena s písní a květinou, jako se to stalo té portugalské. Před 50 lety se...
Chtěl se odpálit během olympiády v Paříži. Ve Francii zatkli 16letého hocha
Kriminalisté ve Francii v úterý zadrželi 16letého mladíka francouzské národnosti, který na...
Prodej rodinného domu 5+1 v obci Heřmanov
Heřmanov, okres Děčín
4 640 000 Kč
- Počet článků 1394
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1296x