Z naší budoucnosti

„Vlastnictví zavazuje.“ Říkalo se to za oněch časů. A protože to platilo ve vztahu k Romům, testujícím realitní kanceláře, zda je tyto nediskriminují tím, že je nezvou na prohlídky domů a bytů, muselo to platit i o uprchlících.

A tak jsem se tehdy i já stal „zavázaným“. Protože to víte. Psal se rok 2015 a já měl to neštěstí ve štěstí (nikoliv naopak), že jsem vlastnil dvoupokojový byt a chatu se čtyřmi místnostmi. Majetek to zčásti koupený za svoje a zčásti zděděný, což byl přímo danajský dar.

Protože to přece bylo už za onoho času nemyslitelné. Nepředstavitelné. Neomluvitelné. Aby někdo, jsa osaměle žijícím, vlastnil pro svou maličkost celých šest místností plus nějakou tu chodbu, koupelny a sklep nádavkem. Aby se roztahoval, zatímco ostatním se nejednou nedostávalo střechy nad hlavou.

A tak poté, co jsem zaplatil „milionářskou daň“ zvanou tehdy libozvučněji daň z nemovitosti, i z níž se přispívalo těm potřebným, došlo i na kvóty. Protože vlastnictví zavazuje.

Stát se ke mně tehdy zachoval ještě velmi šlechetně. Dokonce mi dal na vybranou, nechám-li si pro svou potřebu tu či onu z uvedených nemovitostí. Dostal jsem možnost vybrat si, zda budu nadále sám obývat jen svůj byt nebo chatu… totiž část chaty, protože celý objekt by byl už přece jenom sociálně neúnosným luxusem.

A já jsem si vybral byt. Na sousedech to sice nezáviselo, protože mezi lidmi z dalších bytů v paneláku a podnájemníky v druhé půlce chaty moc velký rozdíl není, ale přece jenom byt byl byt. Byt ve městě, s vodou, elektřinou a ústředním topením, to je přece jenom pohodlnější varianta než voda ze studně a věčné řezání dřeva do kamen.

Vybral jsem si tehdy tedy byt. A chatu v rámci sociální spravedlnosti uvolnil, aby se do této nastěhovali nejpotřebnější z potřebných. Tedy imigranti, pro něž už v naší zemi jinde místo nebylo. Neučinil jsem tak dobrovolně, jenže kdybych ji nedal k dispozici, dříve či později by mi ji znárodnili. Totiž vyvlastnili, což je ale ve své podstatě totéž.

A pak už jsem si jenom žil. No, žil… Spíše kmital. Protože „vlastnictví zavazuje“. A protože mi ona chata po formální stránce zůstala, měl jsem se co ohánět. Protože znáte uprchlíky z třetího světa… Nechali puštěnou vodu a já pak kupoval a instaloval vysoušeč. Protože ve vlhkém objektu by přece bydlet nemohli, to je o zdraví. Pak nechali téci vodu nanovo, a to tak dlouho, až se spálilo čerpadlo ve studni. A já sháněl instalatéra, elektrikáře a čerpadlo nové. Na nějakých pětadvacet tisíc to vyšlo. Ale stálo to za to. Voda zase tekla. A to měli mí uprchličtí podnájemníci radost! Tekla a tekla a já vysoušel a vysoušel. A měnil čerpadlo… a tak pořád dokolečka. Protože „vlastnictví zavazuje“.

Pak přišla zima a já kmital nanovo. Protože uprchlíkům byla zima. To víte, v naší zimě je zima i nám, a což teprve oněm exafričanům a exarabům! Řezal jsem dřevo, řezal a řezal, štípal, skládal ho do hranice a oni si topili a topili. A tím mi zatopili. Protože navzdory revizi začalo hořet v komíně. A posléze v celém objektu, který se stal rázem neobyvatelným. A ačkoliv si oni uprchlíci neudělali na rozdíl od jiného etnika táborák přímo v místnosti, výsledek byl stejný.

A tak bylo třeba vyvézt ohořelé zbytky, postavit novou střechu, pořídit komplet nové vybavení. Protože uprchlíci, jakkoliv zvyklí na leccos, v Evropě přece v něčem takovém žít nemohli. A během stavebních prací jsem jim musel prozatímně platit hotel. Protože „vlastnictví zavazuje“. Byl jsem za to přece zodpovědný. Kdybych jim udělal topení elektrické, přece by k tomu vyhoření nedošlo.

A tak jsem jim nakonec pořídil elektrické vytápění. A to byla poslední kapka. Protože proud sice podle informací z médií nezdražoval, ale i tak mě to vytápění stálo majlant. Z mé kapsy. Protože „vlastnictví zavazuje“ a kdybych podnájemníkům netopil, se zlou bych se potázal. Napřed by mi dali co proto politici naši, pak ti bruselští a nakonec by nezůstali stranou ani aktivisté typu Amnesty International. A jeden z u mne ubytovaných uprchlíků dokonce hrozil, že nebudu-li se starat, nechá mě vyletět do luftu. Že má strejdu u Islámského státu či co…

A tak jsem se o ně staral. A staral jsem se dobře. Tak dobře, že jsem ve druhé vlně dostal i další kvótu uprchlíků do mého bytu. Protože i dvoupokoják byl pro mne samotného přece moc velký. A tak nás tam bydlelo pět, pak s jejich příbuznými a nově narozenými dětmi deset, pak patnáct, dvacet. A pak už nás v tom bytě bylo moc. Bylo to už neudržitelné. Bylo s tím třeba něco udělat. A úřady s tím i něco udělaly. Vyřešily to.

Byl jsem prostě jednoduše vystěhován. Proč by také ne, že? Když jsem už neměl ani korunu a nemohl platit nájem…

A tak dnes žiji na trávníku před kdysi mojí chatou. Jež byla exekučně zabavena a dána do správy oněch tam ubytovaných uprchlíků. Bydlím u ní, abych to neměl daleko a mohl se o ně i nadále starat. Ale zároveň bydlím přece jenom raději kousek dál od ní. Protože když jsem dlel těsně u její zdi, kde na mě pod okrajem střechy aspoň tolik nepršelo, spadla na mne jednoho dne cihla z pozvolna se bortící obvodové zdi a já byl pár dní v nemocnici. A pak v kriminále, protože jsem si neplnil po dobu léčení své povinnosti, tedy nepečoval o své hosty.

Bydlím tam na trávníku, posluhuji ubytovaným Afričanům a Syřanům a je mi do zpěvu. Většinou večer, když zalezu pod svou novou střechu nad hlavou. Nejčastěji si pak zpívám naprosto příhodnou píseň, již zná z původních našinců snad každý. „Mám malý stan, mně na nohy táhne, snad ze všech stran…“