Snad jim to unikne…

Znám tu historii jenom z doslechu. Sice z  důvěryhodného doslechu, ale přece jenom z doslechu. Plus přidávám to, co jsem vídal, jsa tehdy ještě mlád. A proto bych se chtěl omluvit za případnou (nevýznamnou) nepřesnost.

Prostě stál kdysi kdesi jeden statek. Zemědělská usedlost, kde se hospodařilo, dokud nepřišla druhá světová válka a to, co po této následovalo. Tedy odsun. Po němž se tam sice, to už za mého mlada, hospodařilo též, ale již „po socialisticku“.

Bývaly tam prostě krávy, jež byly v pozdějším období vyměněny za jiný druh „podnájemníků“, za drůbež. Přičemž zřejmě hlavním důvodem, proč tento podnik vůbec existoval, bylo to, že za oněch časů existovala povinnost pracovat a bylo tak třeba někde zaměstnat zde takřka osaměle žijící manželský pár. Čemuž nasvědčuje koneckonců i to, že když se paní odebrala na zasloužený odpočinek, drůbežárna zanikla. Protože kdo by tam dojížděl odjinud, že? Když tam nikdo jiný široko daleko nebydlel…

A od těch dob statek „po Němcích“ chátral. Prostě tam stál a nikdo se o něj nezajímal, protože nebyl na očích. A co sejde z očí, sejde i z mysli. Chátral, dost možná i za přičinění těch, jimž se z něj tu a tam hodil nějaký ten stavební materiál.

Prostě se z onoho objektu stala ruina. A zdálo se, že je její osud zpečetěn. Protože kdo by něco takového mohl chtít, že?

Pak však přišel „Listopad“ a s ním i změny. Změny, jež se dotkly tak trochu i tohoto objektu. Tedy už spíše zříceniny.

Objevili se jacísi švýcarští nadšenci a tento zchátralý objekt koupili. Za své tvrdé švýcarské franky si ho zrekonstruují, udělají si z něj penzion nebo něco takového a snad si i narejžují na tehdejším boomu zájmu zápaďáků o naše kraje, obehnané donedávna železnou oponou.

Chvályhodný počin. Naděje pro objekt, o který tu nikdo nestál a akorát tak hyzdil vesnici.

A Švýcaři se dali do díla. Krátce. Protože to víte… nebyli u nich, ale u nás. A dost se přepočítali.

Protože poté, co si opravili svůj kousek příjezdové cesty, přišli vcelku logicky s tím, že by měla být opravena řádově kilometr dlouhá tam vedoucí „silnice“. Tedy cesta připomínající spíše než silnici tankodrom v nedalekém vojenském prostoru. Cesta, na niž minimálně od odsunu Němců nikdo ani nesáhl a jež byla v takovém stavu, že si rybáři a pár místních raději souběžně s ní vyjezdili vlastní cestu po louce, aby si tolik nehuntovali svá auta.

A tu narazili poprvé. Protože ona cesta tak jaksi nebyla obecní, nýbrž státní. Obec na ni tudíž nemohla ani sáhnout, ani kdyby chtěla a měla na to. Protože vrtat se v něčem, co není její, to přece nejde, ani s dobrým úmyslem. A stát? Ten měl jiné starosti či „starosti“, než se někomu na odlehlém místě spravovat se zarostlou kamenitou cestou plnou výmolů.

Vysněný penzion cizinců tím zůstal vcelku odříznut od světa. Protože kdo ze Západu by tam jezdil po něčem takovém, pomineme-li už vůbec fakt, že leckterá západní auta mívala podvozky dělané na rovné silnice a mnohé z nich by tak ani neprojelo.

Ale cizí majitelé vytrvali. Prozatím. Jejich objekt stál kousek od vody a byl by to krásný penzion, kdyby se hned vedle něj udělala taková menší plážička…

V tu chvíli přiletěla druhá pomyslná facka, tentokrát od ochránců přírody z profese. Že je tato oblast chráněnou, třou se tam ryby a kdesi cosi a tudíž plážičku v žádném případě nepovolí.

Osud statku byl zpečetěn. Pochopitelně. Protože Švýcar není vůl. K čemu vrážet miliony do objektu, jenž je odříznut od světa a nemá kromě krásné krajiny kolem co nabídnout? Žádné obchody, žádná kultura, žádné památky, nic.

A tak cizinci sbalili fidlátka. Zjevně ztratili o objekt zájem. A ani nevím jak, ale dostal se podle aktuálních informací katastru do rukou u nás podnikajícího česko-rakouského eseróčka. Což už se na něm ani neprojevilo. Nikdo na něj už zjevně ani nesáhl. Tedy v dobrém.

Místy opadala a místy se rozkradla střešní krytina. Pod ní se místy rozkradly a místy shnily a zbortily střešní konstrukce. Zřítily se nejedny vnitřní schody, propadly se stropy a podlahy, rozpadají se komíny, po elektrické instalaci zbyla již jen poslední torza. Okna a dveře zřejmě posloužily někde jinde někomu jinému, dveřní zárubně vzaly za své, bortit se počaly už i zdi. Propadl se septik, zarostlo nádvoří.

Z penzionu, jenž tu mohl vzniknout, nebylo, není a nebude nic. Jedinými, kdo tam snad kdy přespali, byli leda tak čas od času rybáři ochotní tam riskovat zdraví a možná i život, a dnes jsou tam ubytované jen vosy ve svém hnízdě. Chcíp tam pes… i když to, co jsem viděl, bude spíš než pes nějaký zajíc.

Až loni se konečně kdosi uráčil udělat z onoho tam vedoucího „tankodromu“ opět něco připomínající vzdáleně silnici. Prořezal porost, jímž její kraje dávno zarostly, rozšířil ji, zpevnil a aspoň jakž takž zasypal ty největší výmoly. Nikoliv však z dobrodušnosti; železničáři prostě přebudovávali trať, na niž rovněž od nepaměti nikdo ani nesáhl, a jinudy by se tam nákladní auta s kamením nedostala.

Pro táž nákladní auta se tam podél železniční trati postavily nájezdy, které překvapivě dnes už ekologům z profese nevadily a které by mohly být, kdyby se trochu posypaly pískem, v mžiku nejkrásnější plážičkou široko daleko.

Ale nebudou. Stejně jako už nebude penzion. Protože oni švýcarští nadšenci jsou v tahu. A i kdyby nebyli, touha turistů po bezmála panenské přírodě bez ničeho dalšího byla dávno ukojena a konkurence je kolem už také víc než dost. Na rodinnou rekreační chatičku, po níž by dozajista prahnul kdekdo, je to moc velké, zemědělství dávno nevynáší,… Tak co s tím?

Nic.

Chátrá to. A chátrá a chátrá. Stojí ten statek vlastně už jenom díky tomu, že byl postaven s fortelem našich předků, že měl podle tehdejších zvyklostí sloužit mnoha generacím. Což ukončila válka a poválečné období. Je s podivem, že se onen statek dosud nesesypal. Což ho ale dříve či později zřejmě nemine.

A ač to zní paradoxně, trochu se i těším, až tahle ostuda obce, do jejíž rekonstrukce se už žádný soudný soukromník nepustí, spadne. Protože pak se v mé duši rozhostí klid a mír. Snad.

Protože už jsem se v posledních letech tak trochu chvěl v obavách,… aby zde někoho nenapadlo vybudovat bydlení pro „nepřizpůsobivé“ z okolních měst. Naštěstí nenapadlo. Dost možná i proto, že by to bylo i pro obecní rozpočty příliš velké sousto, toto ještě zprovoznit, kdo ví…

A dnes se bojím dvojnásob. Protože bych se ani trochu nedivil, kdyby se tohoto objektu jeho dnešní vlastníci tuze rádi zbavili. A stát má peněz, co je mu libo, a kdyby neměl, vytáhne je snadno z kapes nás všech v podobě daní. A kdyby se to na státní náklady opravilo, nebo spíše takřka znovu postavilo, kdyby se u toho lehce dodělala ta kdysi zamýšlená a zakázaná plážička,… Kolem krásná krajina, slunce, voda, čerstvý vzduch, pár kroků na vlak…

Tam by se uprchlíkům líbilo! Taková stovka by se jich tam určitě vešla.

A ty nějaké maximálně dvě desítky lidí, co bydlí v okruhu pár kilometrů? Ti, ke komu by se dost pravděpodobně chodili imigranti „kouknout“, jestli nemají ve svých domech a zahradách něco lepšího než jejich erární stravu, případně „náhradu“ za jim při příjezdu odebrané peníze, mobily a jiné cennosti? Ale prosím vás, co je komu po nich!

A tak, prosím, o přečteném pomlčte. Protože jak bylo vidět před pár dny i v televizním šotu z Calais, ani převysoký plot není jistotou. A já to tam mám rád. I s touhle nešťastnou ruinou. A nerad bych, aby se historie opakovala… a abych odtud šel tentokrát „na odsun“ já a ostatní místní, u nichž by se taky nikdo z těch nahoře nezabýval otázkou, zda si to zaslouží…