Zašel jsem do svého nejbližšího obchodu a nakoupil tam. Jako obvykle, protože tak činím bezmála den co den. Ovšem dnes bylo k mému nemilému překvapení něco jinak než jindy. Dnes a podle vyjádření prodavaček už na věky věků. A vlastně se prý nemám čemu divit, protože je to přece správné a spravedlivé.
Prostě jsem tam do košíku vložil svou sekanou od jistého výrobce, jemuž tu necítím potřebu dělat reklamu, došel k pokladně a zaplatil. Obvyklých řádově třicet korun za tuto. Plus, jak naskočilo na účtence, třicet korun za sekanou od jiného výrobce, jehož produkt ležel v boxu hned vedle té mnou zvolené. Plus tři koruny za rohlík, plus dvacka za sušenky, plus patnáct korun za trvanlivé mléko, plus… Ani si nepřejte vědět, jaká suma vyskočila na konci tohoto příjmového dokladu! Kolik jsem měl platit za onu jedinou chuděru sekanou, jež polehávala na dně mého košíku.
Nezdálo se mi to, jenže prý je to tak správné. Prý mám zaplatit. Protože není vinou ostatních výrobců, že jsem si zvolil právě tu sekanou, již jsem si zvolil, a nic jiného. Protože i jiní výrobci se snažili, lopotili se a v potu tváře vyprodukovali zmíněné i nezmíněné výrobky, jež se v tomto obchodě nabízely a jež se mi automaticky objevily na účtu. I jiní pracovali a mají tudíž nárok na odměnu za své snažení. A není jejich chybou, že mám jiné chutě a že jsem po jejich tovarech nesáhl. I oni potřebují peníze, aby mohli přežít a žít.
Zaplatil jsem. Co mi zbývalo? Vždyť za pokladnou již preventivně stála ochranka obchodu v kompletní sestavě. Abych se náhodou nepřiměřeně nebránil, abych neuprchnul bez placení.
„Tak tady mě viděli naposled,“ říkal jsem si, když jsem odcházel s poloprázdnou taškou a zcela prázdnou peněženkou. Naštěstí žiji ve městě, kde je konkurence, mohu tudíž nakupovat i jinde.
A tak jsem druhého dne zamířil do obchodu jiného, přesně jak jsem si předsevzal. Ať si tamti vyděrači trhnou a políbí, ať mi vlezou… víte čím, co a kam, že?
Vzal jsem si, co hrdlo ráčilo, a chystal se platit. Ovšem běda! Čekalo mne stejně nemilé překvapení. Byť mnou zvolený produkt pocházel od jednoho výrobce, měl jsem platit i jiným, z naprosto stejného důvodu.
Nečekal jsem na srocení se ostrahy a své zboží vrátil na původní místo. Ne, ani tady nakupovat nebudu. Než tohle, to ať si to zboží nechají.
Jenže… U kasy jsem byl přesto zadržen. Notně nevybíravým způsobem. A ač byl můj košík prázdný, stejně jsem musel vše zaplatit. Každému ze zde svůj sortiment nabízejících dodavatelů nějakou tu korunku; a navrch ještě nemalý peníz za to, že jsem onen do chladicího boxu vrácený produkt ohmatal. Čímž výrobce tohoto doznal neviditelnou, přesto však prý újmu. Protože sáhnout si a nechat být… to se přece nedělá! Kam by přišli?
Zalezl jsem doma do koutečka, nemaje v úmyslu z tohoto do krutého světa ještě někdy vylézt. Kam bych taky lezl, že, když mne tento obchod připravil o veškerou hotovost a „bez peněz do hospody nelez“ platí nejen v hospodách, ale vlastně všude? Kam bych chodil, nemaje ani vindru?
Jenže… i tady, v onom nejtemnějším z koutů mého bytu si mě našli. Oba zmíněné obchody za mnou vyslaly své delegáty. A ti cestou přibrali ještě i zástupce obchodů jiných. Zvonili, tloukli na dveře a nakonec se mi neurvale vetřeli do soukromí. A prý: „Plať, plať, plať!“
Ač jsem nikde a nic nekoupil, ač jsem nikde dokonce ani nic neohmatal, ač jsem proseděl den zde, potmě a nečinně, měl jsem přispět na jejich dodavatele. A vlastně i na tyto obchodníky samotné. Protože jejich prodavači a prodavačky byli v obchodech, čekali na mne a na to, že ode mne získají svou marži. Vždyť i oni musí z něčeho žít a není jejich vinou, že jsem nepřišel. Oni tam byli mně k dispozici a za to si svou odměnu zaslouží.
A já jsem se zbláznil…
Totiž nezbláznil, jakkoliv právě v těchto okamžicích zřejmě vcelku oprávněně pochybujete o mém duševním zdraví.
Protože toto se kolem nás vlastně dělo, děje a bude dít. Jenom ne v obchodech. Aspoň tedy v těch, které znám.
Děje se tak v éteru.
Protože jak se před několika dny v médiích objevilo, Česká televize je borec. Mazaně prý ulovila 200.000 možných neplatičů. Získala legální přístup k databázím dodavatelů energie a tak i přehled o těch, kdo odebírají elektřinu. A kdo odebírá elektřinu, ten prý má jistě i televizor. A kdo má televizor, musí, jak známo, platit koncesionářské poplatky zmíněnému médiu. Stejně jako Českému rozhlasu. Musí platit, i kdyby se ani jednou jedinkrát na vysílání České televize nepodíval, i kdyby ani zdáli nezaslechl jeden jediný zvuk vycházející ze studií zmíněného veřejnoprávního rádia.
Jistě, toto téma není nic nového, ale přesto se s ním stále nemohu a nemohu ztotožnit. Navzdory tomu, že už od nepaměti platím a tudíž mne může nechat klidným, navzdory tomu, že nemohu nabídnout lepší nápad, jak přimět k placení ty, kdo zmíněné vysílání sledují, aniž by na poskytované služby přispěli. Jistě, je to složité téma, ale přesto toto zmíněné dost možná jediné opravdu fungující řešení ve společnosti, kde dobrá platební morálka není samozřejmostí a kde mají peníze vesměs větší váhu než čest, nemohu strávit. Protože platit by měl ten, kdo „zboží“ odebírá, nikdo jiný.
Jinak bychom se totiž jednoho krásného dne mohli opravdu dočkat podobných situací, jaké byly popsány v úvodu. Protože když to může České televize a Český rozhlas, proč by to nemohly dělat i obchody? Nebo třeba úřady, jež jsou nám k dispozici i tehdy, když po nich nebudeme nikdy žádný štempl chtít? Jednoho dne bychom přece mohli platit školné i těm vysokým školám, jež nikdy nebudeme studovat, platit zedníkům, ač pro nás nikdy nepoloží jednu jedinou cihlu, horníkům za uhlí, ač jsme toto nikdy nepoužili ani v nepatrném množství na stavbu sněhuláka, prostitutkám za to, že stojí i v zimě a dešti podél silnic, kdybychom snad pocítili potřebu jejich služeb využít,…
A tak sedím stižen touto paranoiou ve ztemnělém koutě svého bytu a bojím se zapnout veřejnoprávní médium, ač za ně platím. Protože co kdyby jeho prostřednictvím vyhlásili, že tomu tak opravdu bude?
Protože o peníze jde přece až v první řadě. A třeba ze zmíněných potenciálních neplatičů by prý Česká televize vyždímala celých 324 miliónů korun ročně. A komu by se podobné peníze nehodily, že?
