Blázen, šílenec, sebevrah,…

Ano, tato a nejen tato slova se o mně špitala, a vlastně nešpitala, nýbrž zcela jasně a zřetelně vyslovovala, v mém nejbližším okolí, když jsem se chystal v prvním roce tohoto tisíciletí na to, na co jsem se chystal. A upřímně řečeno byla vcelku pochopitelná. Jenže…

Jenže o rok dříve mne kolega naučil létat. Samozřejmě ne tak, že bych mával rukama a vznášel se pod klenbou nebeskou, ale předvedl mi, že zdolávat dálavy tam kdesi kilometry nad zemí může i obyčejný prosťáček. Tedy já. A když se jeden zamiluje do létání…
A tak jsem si zvolil nový cíl. Co nejvzdálenější cíl. Nikoliv již Ameriku (v mém případě rozhodně nezaměňovat za tamní zemi, do níž řada jistých našinců mířila s jednoznačně ne turistickými úmysly), protože ta pro mne tak jaksi nebyla… nic ve zlém… ale Jižní Afriku. Z vlastně vcelku banálního důvodu. Pro vzpomínku z dětství, kdy jsem obdivoval tamní poštovní známky, jichž několik se objevilo i v mé filatelistické sbírce.
A že o mně mé okolí říkalo to, co říkalo, je nasnadě. Protože napsat si v dobách, kdy byl ještě i náš internet v plenkách a západ Evropy vcelku exotickými dálavami, dopis na jihoafrické velvyslanectví s prosbou o pár prospektů, faxem si sehnat bydlení, koupit si sám pro sebe letenku a obletět řádově třetinu zeměkoule tam a totéž zpátky… To přece nemůže být normální!
Určitě tam prý chytím nějakou chorobu. Určitě mě tam přepadnou, zabijí, možná dokonce snědí… Inu, to víte, generace vyrostlá za ostnatým drátem železné opony a znající lépe snad leda omezený východní blok zemí, kde prý zítra již znamenalo včera.
A že nejsem možná tak docela normální jsem si vlastně říkal i já sám. Protože jsem v předchozím životě i já spočinul leda tak v zemi rakouské a německé, pěšky z té prve zmíněné došel nakrátko do Švejcar a maličkého knížectví lichtenštejnského, pak se se známými a malou dušičkou jednou jedinkrát potuloval Paříží a pak… Bác! Ve třech New York a vzápětí sám Jižní Afrika.
A tak jsem se stal pro okolí tím, co je zmíněno v titulku. Bláznem, šílencem, sebevrahem,… Tedy tehdy jsem se tímto stal. Protože kdybych se měl pro podobnou avantýru rozhodnout dnes, asi už bych se nerozhodl. Už bych se bál. Protože už nejsem to mladé ucho, kterému to prostě nedá. Ale stalo se.
A nelituji toho. Protože léta plynula a plynou a zmíněná slova ustávala, ustávala, až vlastně ustala. Aspoň v mém okolí. Byla nahrazena slovy jinými. „Tak co v létě? Zase do Afriky?“ Se stále se opakující stejnou odpovědí: „Ano, jak jinak.“
Dnes už se mi nikdo vlastně ani moc nediví. Už se to stalo normálním. Že nastane červenec a já zmizím „kousek na jih od Českého Krumlova“, jak s oblibou říkám. A tak se spíš jenom poťouchle spekuluje. „Že tam máš nějakou ženskou?“ Nemám. Bohužel. Tedy ne že bych neměl příležitost nebo že by nestály za hřích, ale… přece jenom… viry bohužel vládnou světu. A Jižní Africe zvláště. A mám se moc rád na to, abych právě tam lovil děvčata. Protože když prý má už i jedna ze tří tamních školaček HIV,… U dospělých kdo ví…
Nikdo už se o mne vlastně ani nebojí. Nebo neznám nikoho takového. Protože proč by se báli, že? Když tam jezdím rok co rok…
Protože jistě i škarohlídi mají pravdu. Protože Afrika je bezesporu zemí chudoby, hladu, špíny, neduhů, konfliktů, kriminality. A Jižní Afrika je taky Afrika, jakkoliv to není až tak docela Afrika.

Ale Jižní Afrika je zároveň i zemí plně srovnatelnou s tou naší. A doufám, že jsem ji tímto srovnáním neurazil.

Záleží jenom na tom, kam jeden zamíří. A samozřejmě na tom, má-li na to… na naše poměry sice vcelku nevelké, ale přece jenom peníze.