Prolínání světů

Někdo se umí narodit, někdo prostě neumí. Tedy říká se to, ačkoliv si člověk vlastně nemůže v tomto ohledu vybírat. Prostě se narodí tam a tomu, kde je mu to souzeno. Nikdo se ho neptá. A je to tak možná (pro nás určitě) i lepší, protože kdyby si člověk mohl vybírat, zela by některá místa naší planety prázdnotou, zatímco jiná by byla přelidněná, a ani jedno z toho by nebylo ideálním řešením. Protože ani tam, kde by se rázem všichni chtěli narodit, by nestálo více za to se narodit.

Prostě se člověk narodí tam, kde se narodí, a je to. A když už se narodí, musí žít. Protože co by také jiného se svým životem mohl dělat, že? K ničemu jinému než k žití se život nehodí.
A tak žije. Žije, jak je mu umožněno žít. Žije, byť nejednou takový život není žádný život. Alespoň tedy z pohledu těch, kdo žijí život jiný, jenž se dá za život považovat. Žijí, aniž by si žili. Protože s tím zkrátka nic nenadělají.
A takovým životem, jenž je z našeho úhlu pohledu k nežití, žije třeba Jane. Žena z našeho úhlu pohledu středního a z úhlu pohledu tamního notně pokročilého věku, jež mi na několik krátkých okamžiků, na nemnoho dní, zkřížila cestu. Protože tomu chtěla náhoda, nic víc. Mohl jsem se ocitnout někde jinde a nikdy ji nepotkat, mohl jsem namísto ní poznat nějakou jinou nebo nějaké jiné.
Ale prostě mi bylo souzeno potkat ji. Být právě tam, kde jsem byl a kde byla i ona. Ve východolondýnském Blarney House Bed and Breakfastu, kde já jsem utrácel své přebytečné penízky za vcelku atraktivní dovolenou, zatímco ona… Ona tam posluhovala. Uklízela pokoje, vařila, prostírala, dohlížela na ostatní personál zaměstnávaný tamním bossem irského původu, ve srovnání s nímž jsem byl bezmála žebrákem stejně jako ona ve srovnání se mnou. I když ona by se mnou hned měnila, zatímco já s ním ne. Ne pro ten jeho tamní, jihoafrický život, který vedl, ale pro to, díky čemu ho mohl vést. Protože než si na něj vydělat ve válečných zónách Afghánistánu a Jugoslávie… Ale to jsem odbočil.

Prostě se můj a její svět na chvíli prolnuly. Prolnuly se, jakkoliv by se jindy a jinde zřejmě ani nesetkaly. Protože to víte – sociální nerovnost hraje v každodenním životě nemalý význam. To jen o dovolené a v Africe tomu může být nakrátko jinak, jakkoliv by si ona dozajista přála, aby tomu tak nebylo jen v Africe a jen nakrátko.Protože její svět, to byl, je a nejspíše už navždy bude svět chudoby. Tedy z našeho pohledu chudoby, protože v Africe její chudoba ještě není chudobou. V Africe je chudý ten, kdo nic nemá. A ona měla a má. Své sice jen málo, ale má.Žila, žije a bude žít ve svém z našeho pohledu jednoduchém, ne-li přímo primitivním světě. Ve světě, kde se nejednou bojuje o holou existenci, o přežití. Kde se svádí tento boj, jenž by nejspíše většina z nás vzdala. Protože pro nás, zhýčkané civilizací a „sociálním státem“, je tento až příliš krutý.Žila, žije a bude žít tam, kde já a mně podobní mají všechny dveře otevřené. Na rozdíl od ní. Protože je tam podobně našim končinám oním klíčem k těmto pomyslným dveřím bankovka. Kterou našinec mívá, ona však vesměs nikoliv.Protože se neuměla narodit. Na rozdíl ode mne, na rozdíl od našinců. A neuměla se narodit dvojnásob. Protože mimo zmíněné není ani z Jižní Afriky, kde je jí souzeno žít. Patří mezi přistěhovalce. Mezi ty, na něž svého času brali místní černí i mačety. Poté, co její domovina přičiněním jediného muže zbankrotovala a nebylo jiné volby, než hledat spásu u sousedů, kteří jí podobné nevítali s otevřenou náručí. Prý proto, že jí podobní, hledající skutečně spásu i v tak chudé zemi, jakou JAR je, byli pracovitější a brali tak chleba místním, na něž se i tak leckdy často nedostávalo, nedostává a nebude dostávat.Je z nedaleka. Z tamního nedaleka. Ve srovnání se mnou to má domů, k rodině, kousek, měla by být doma kdykoliv skoro hned. Ale není tomu tak. Protože já přeletím svou třetinu zeměkoule, dělící mne tam od vlasti, za řádově třicet hodin. Kdežto ona, cestující pochopitelně jen ve vyjímečných případech z ekonomických důvodů pozemní cestou do své domoviny, Zimbabwe, to má komplikovanější. Jenže na ten let z East Londonu do Harare, i s přestupem v Johannesburgu trvající i méně než dvě hodiny, prostě nemá.

Nemá, ale přesto se relativně má. Protože i z toho mála, jež vydělá, už dokázala našetřit vcelku dost. Protože má sen. Vrátit se jednou domů a zase obchodovat. Jako její rodina obchodovala, maje hned několik objektů, jimž se tam říká obchody, byť my bychom pro to měli spíše jiné výrazy. Obchodovat ve své vlasti, kde už několik let nemají ani svou vlastní měnu. Protože neměla význam. V dobách, kdy prezident ve snaze získat volební preference znárodnil a rozdal bělošské farmy a zemi tak zruinoval, neměly vlastní peníze a tudíž obchod smysl. Obchod, kde prodejci jen denně chodili a na cenovky namátkově připisovali nuly.Ona věří, že bude líp. A proto šetří. Jihoafrické randy, ba i americké dolary. Obě v její domovině aktuálně používané měny. Protože snad jednou bude líp.Zatím není. Zatím musí žít tam, kde žije. V cizí zemi. V Jižní Africe, jež je pro mne rájem. Pro ni nikoliv. Protože žije a pracuje třeba coby kamenem dohodil od moře. Ale na pláže, nádherné pláže, nechodí. I kdyby měla čas, který pro práci vesměs nemá, co by tam dělala? Žije tam, kde se lze pyšnit třeba i tím, že když před několika lety rekonstruovali podnik, ve kterém pracovala, dostala od šéfa vyřazenou televizi. Má tudíž televizi. Směšné? Nikoliv!Žije prostě v jiném světě. Má jiné hodnoty, jiné priority. Považuje kupříkladu za nenormální, že má jenom jedno dítě. Víc ale nestihla – protože jí manžela ještě doma zabili a pak, jak logicky vyplývá z výše napsaného, už příležitost nebyla. Je pro ni ale naprosto normální, že je obklopena povícero dětmi. Že se stará už po léta i o tři děti její zemřelé sestry. Že je všechny uživí. Neptejte se jak – protože to prostě nepochopím, stejně jako byste to stěží pochopili vy. Vezměte její v přepočtu čtyři tisíce korun, odečtěte náklady na každodenní dvacetikilometrové dojíždění do práce a zpět z a na „předměstí“ a zbytek rozdělte mezi ni a čtyři děti. Z nichž si prý sice jedno občas přivydělá nějakou tu stovku jako natěrač, ale není to žádná sláva. A přitom nepoznáte, že by byla „sociálním případem“!A zkuste pak jako ona ještě něco našetřit na budoucnost!Na budoucnost, jíž se možná ani nedožije. Kdo ví… Protože zatímco já jsem ve středním věku, ona by měla statisticky vzato každým dnem zemřít na sešlost věkem. Je nám totiž oběma už kolem pětačtyřiceti let…