Ještě by to chtělo domyslet

On by to v dnešní době vlastně nebyl špatný nápad. A to navzdory tomu, že pochází z nejvyšších pater naší politiky a odtud se dobré nápady zase až tak často nehrnou. Ba dost možná by se tento nápad dal považovat dokonce za skvělý. Nápad, jenž bylo možno v posledních dnech uslyšet z úst našeho ministra školství. Tedy dokonce od ministra resortu, odkud toho reformního a zároveň i moudrého dlouhá léta zaznívalo pramálo.

Tím, co mám na mysli, je vize ministra Chládka, že by mohli za pár let nosit žáci do školy v aktovkách namísto učebnic pouze tablet. Že by zřejmě od roku 2020 měl každý prvňák dostat od státu tablet jako novou školní pomůcku. Žáci prvního stupně by dostali tablety větší a odolnější, na druhém stupni by pak tyto byly nahrazovány modely jinými a lépe odpovídajícími potřebám.

Z jakého důvodu pan ministr tento nápad podporuje? Škarohlíd by zlomyslně a vlastně svým způsobem i oprávněně mohl utnout debatu tím, že se chce tento politik pouze zviditelnit a zalíbit, aniž by za cokoliv nesl osobní zodpovědnost, neboť je zmíněný termín daleko za páně Chládkovým volebním obdobím, kdy už lze očekávat na tomto ministerském postu někoho docela jiného a za tato slova neodpovídajícího. Případně že chystá základ dalšího tendru, na němž by se dalo něco vydělat bokem, protože za takhle velký kšeft si leckterý dodavatel rád utrhne nějaký ten úplatek od úst. Avšak byť je i toto reálným, má pan Chládek i jiné důvody pro tento nápad. A to důvody moudře vyhlížející.

Protože dítě by mělo mít v tabletu všechny učebnice nebo pomůcky, které k výuce potřebuje. Tento by si žáci měli brát domů a učit se z něj, případně se jeho prostřednictvím v době nemoci vzdělávat na dálku z domova.

Tablety hrazené podle zmíněného záměru státem by byly vskutku vydatnou pomocí pro děti. Třeba už jenom proto, že učební pomůcky nejsou v dnešní době nejlehčí a děti si tak těžkou taškou, již někdy sotva unesou, vlastně huntují zdraví, což je ministrův hlavní důvod. A to potvrdí každý, kdo někdy školní brašnu svých ratolestí potěžkal. A možná by to mohlo být i celkově ekonomicky výhodným, protože ceny učebnic jsou často přímo nekřesťanské, na rozdíl od stále levnější elektroniky, což potvrdí kdejaký praktik.

Žákům by měly být tyto tablety koupeny za státní peníze, rodiče by tedy tato změna neměla jakkoliv zatěžovat. Rodiny by se tak neměly dostat do situace, kdy bude vzdělání jejich dítěte ovlivněno jejich finanční situací a schopností tuto učební pomůcku pořídit.

Až sem to tedy lze považovat za možná i přímo geniální nápad. Nápad, který pan ministr sám zpochybňuje pouze tím, že prý právníci ministerstva ještě musí ošetřit případy, kdy děti záměrně své pomůcky poškodí.

Ovšem… Jde o nápad, jenž se zrodil dozajista jen v hlavách ryzích teoretiků, případně praktiků z elitních škol. Protože se jeví být tak dobrým… ovšem jen nezví-li ho někdo spjatý s realitou branže. Protože ten, kdo se v každodenní realitě školství pohybuje, tento nápad nemůže nezpochybnit. A nemohu již v předstihu nevyjádřit své námitky vůči tomuto nejspíše dobře míněnému počinu. Nejprve ty potenciální, v závěru však i ty zásadní.

Vyhlásit výběrové řízení a nakoupit horu tabletů by pro stát nemusel být žádný problém. Jenže… tím to nekončí. Někdo bude muset dodat i učivo, jež se do těchto tabletů bude instalovat. A jak to hodlá ministerstvo zařídit za stávající situace, kdy si každá škola až na povinné předepsané minimum může učit v podstatě co se jí zlíbí? Jak nakoupit software pro každého, když je to každý pes jiná ves, jak se říká? Centrální nákup mnoha tisíců různých modifikací je v podstatě nepředstavitelný, a dosavadní realita, kdy se přislíbily školám peníze na přímý nákup učebních pomůcek a pak se tyto následně nejednou škrtaly, snižovaly, zdržovaly nebo dokonce ztrácely cestou, by byla přímo vražednou. Škola by dostala příslib, musela sama vyhlásit výběrové řízení se všemi toto provázejícími těžkostmi, zpožděními, odvoláními se, nekompatibilitou, problémy s dodavateli a tu a tam i tápáním, dojdou-li peníze nakonec skutečně v plném objemu a slíbeném termínu… Zkuste si představit školu, kde se budou třeba i jen odvolávat neúspěšní účastníci výběrového řízení a ona tak bude třeba i pěkně dlouho „učit“ jen z nefunkčních tabletů! Nebo hodlá ministerstvo totálně zbourat existující systém základního školství a opět zavést i se všemi z tohoto vyplývajícími důsledky jednotné učební osnovy, aby se mohl nakoupit obsah oněch tabletů centrálně a jednodušeji?

Veškerá technika má i své mouchy, nic nefunguje věčně. A jak hodlá ministerstvo řešit fakt, že některému z dětí se prostě tablet i bez zavinění dítěte porouchá? Pošlou se do škol rovnou i nemalé rezervy tabletů, jež budou zastarávat bez využití i s individuálním drahým softwarem ve skladu, protože jistota je jistota? Nebo se bude vše řešit jako už tolikrát za pochodu a škola bude moci teprve po poruše žádat o přidělení nového a pak třeba i měsíce čekat na dodávku, zatímco dítě zůstane „bezprizorním“?

Ne vždy také přeje dejme tomu počasí. A co až dítěti takový tablet utrpí vlivem povětrnostních podmínek? Zmokne mu, dítko ho rozbije při pádu na náledí,… Kolik může být třeba i soudních tahanic o to, zda škoda vznikla v důsledku nehody nebo nedbalosti dotyčného a zda to tedy zaplatí stát nebo hříšníkova rodina? A kdy a z čeho? A co s takovým dítětem mezitím?

Už dávno též nejsme „imobilním národem“. Lidé se stěhují z místa na místo a dítka tak často střídají školy skoro jako ponožky. A jak již zaznělo, každá škola je dnes jiná, učivo v těchto se nejednou liší i více než radikálně. A jak hodlá ministerstvo řešit kompatibilitu obsahu učiva v takových případech? Bude se takový tablet pokaždé přeinstalovávat nebo měnit a dítě tak bude nuceno se učit po každém přestěhování mimo obsahu i zacházení s odlišným softwarem?

A nelze třeba ani nezmínit našince samotné. Rozhodně nejsme ideálním národem. Kolik jen dnes existuje případů, kdy dítě ztratí nebo při odstěhování se nevrátí a nenahradí škole učebnice a tyto pak nelze než odepsat a nahradit z rozpočtu školy, jenž i tak bývá notně skoupý! A to se jedná o učebnice, jež jsou mimo školství v podstatě bezcenné. Zatímco takové tablety… Kolik jich skončí přičiněním třeba i nepřizpůsobivých rodičů, zlodějů nebo i dítek samých načerno zašmeleno, kolik jich bude propito v hospodách, uloženo v zastavárnách, prodáno na černém trhu! A co s tím? Ministerstvo to chce sice, jak zaznělo, právně ošetřit, ovšem nedokážu si představit, že by školy rozdávaly vzápětí mizející tablety všem dětem z problematických poměrů. A co s dětmi, které by jinak chodily do školy „zcela bez učebnic“? A kdo by se s nemajetnými rodinami soudil o náhradu za zpronevěřenou techniku?

A dozajista by se našla i další proti, jež podle mne zcela převažují nad všemi pro. A kvůli nimž je moudře vypadající nápad ministra Chládka v konečném důsledku vlastně spíše ukázkovým nesmyslem, jenž je masově nerealizovatelný.

A na závěr si třeba ještě ukažme, jak by to dozajista vypadalo v obvyklé každodenní praxi třeba (nejen) takové první třídy.

Ráno paní učitelka zkontrolovala, zda mají dítka připravené tablety. U těch, kdo přišli až těsně před začátkem hodiny, už to nestihla. Po pár minutách vyučování se počala ztrácet první, ta nemotornější dítka, jimž to s prsty až tak nejde. Ostatní čekali na tyto opozdilce. Po dalších pár minutách jedno dítko tablet nechtěně (nebo možná i chtěně) vypnulo a musí se tak u něj začít zase od začátku. Sotva se tak stalo, došla dalšímu dítku baterie a bylo tak až do opětovného nabití vyřazeno z vyučovacího procesu. A za pár minut toto postihlo i žáčka dalšího. Poté bylo nutno vyřešit problém jiného žáčka, jemuž zlomyslní zkušenější „kamarádi“ něco zaonačili a tudíž ne vše fungovalo tak, jak by mělo. Pak jednomu nechtěně (nebo možná i chtěně) upadl tablet na zem a rozletěl se na kousky. Třeba se ho podařilo jednoduše poskládat, třeba také ne. Mezitím se dítko vedle napilo a přitom z láhve nechtěně polilo tablet svůj, jenž v nejlepším případě počal lepit a práce s ním tak byla notně nepříjemnou. Dítko, jež tablet zapomnělo doma, se počalo tahat se sousedem o ten jeho, na něco se přitom máčklo… a „co teď s tím, paní učitelko?“…

O „kreativních“ dítkách starších ani nemluvě. „Já jsem nemohl udělat úkol, protože mi tatínek omylem odnesl tablet do práce.“ „Já jsem úkol udělal, ale sežral mi ho asi nějaký virus, protože si s ním hrál můj sourozenec.“ „Bydlím střídavě u rozvedených rodičů a tablet zůstal u toho z nich, u kterého budu zase až za týden.“ A tak dále a tak podobně, fantazii se meze nekladou.

A proto buďme panu ministrovi vděčni, že uvažuje o tom, jak zkvalitnit naše školství. Ovšem jsem přesvědčen, že právě tady tudy, přes jednoduše plošně rozšířené tablety, cesta nevede. Ani kdyby to bylo sebelépe právně ošetřeno…