Každý je svého štěstí strůjcem. To je stará známá pravda. A protože pravda není univerzální, nýbrž pravd je nejednou i taková fůra, že může mít pravdu podobně lehkému děvčeti každý, koná každý tu více a tu méně podle pravdy své.
Týká se to lecčeho, ono již tak dlouho omílané téma uprchlíků nevyjímaje. Protože se zdá, že dnes není místečka na světě, jež by s tímto nějaký problém nebo aspoň problémeček nemělo.
Jak se to pokouší mocní řešit u nás v Evropě, to už je známo snad každému. Přerozdělováním těchto a následnou péčí jednotlivých vyspělých zemí o ně. Protože to prý jinak ani nejde. Protože s našimi křesťanskými kořeny, s našimi křesťanskými tradicemi a hodnotami se prý k těmto nemůžeme zachovat nekřesťansky. Vždyť jsme prý přece, ač tak často ateisté či příznivci jiných náboženských směrů, křesťané.
V Asii, jak již našimi médii proběhlo též, takoví křesťané nejsou, a proto se tam k uprchlíkům chovají jinak. Některé lodě naložené prchajícími lidmi až k prasknutí, se přijmou, u některých se ale dělají drahoty a některým je v přistání u vysněných břehů zabráněno zcela. A v posledních dnech prosáklo na veřejnost i podezření, že tam s uprchlíky nakládají nekřesťansky i poté, co tito dosáhnou země zaslíbené. Že prý byly nalezeny masové hroby, v nichž by mělo nemalé množství imigrantů spočívat po přijetí, jež rozhodně nebylo plné křesťanské lásky. Právě naopak.
A jinak se rozhodla řešit problémy Austrálie. Ač se v tomto případě nemluví přímo o imigrantech, do značné míry se toto týká právě jich. Protože kromě Australanů, kteří se z nějakého důvodu zaopatřili i občanstvím jiné země, se nemůže jednat o nikoho jiného než o imigranty, kteří užívají výhod občanství australského plus nějakého jiného navrch.
Mimo to, že ani v Austrálii to s láskou k imigrantům rozhodně nepřehánějí, se tam aktuálně rozhodli řešit problém, jenž je neméně palčivý pro celý svět. Otázku terorismu. A i Australané svou cestu ke zlepšení stavu věcí našli nebo alespoň probádávají.
Premiér země oznámil, že by se tamní parlament měl v červnu vrhnout na hlasování o návrhu zákona, jehož podstatou je, že by lidé podílející se na terorismu přišli o australské občanství. Měli by o ně přijít tací z těchto zlotřilců, kdo mají občanství dvojí a kdo buď bojují v zahraničí po boku islamistů nebo se podílejí na teroristických útocích na australském území.
Australská vláda tím chce bojovat s hrozbou muslimského radikalismu, jenž onen kontinent ohrožuje neméně než nás. Protože prý asi sto Australanů bojuje v řadách Islámského státu v Iráku a Sýrii a další je podporují přímo z australského území, a prý má být mezi nimi i možná až čtyřicet Australanek. A řádově polovina z těchto extremistů prý má právě zmíněné dvojí občanství.
Opatření se nemá týkat těch, kdo kromě australského nemají druhý pas. Má jít pouze o lidi, kteří by i po ztrátě australského občanství „někomu patřili“. A o občanství by měli přijít ti, kdo budou čelit podezření z terorismu, i když nebudou usvědčeni z porušení zákonů. Rozhodnutí by pak podléhalo i přezkoumání soudem.
Není divu, že Austrálie jedná právě takto. Protože již dříve zvýšila úroveň hrozby teroristických útoků v zemi a cítí se ohrožena radikalizovanými muslimy žijícími v Austrálii a také těmi, kdo přicházejí z bojů na Blízkém východě. A ti australští občané, kteří cestují do oblastí zakázaných australskou vládou, jsou již dnes po návratu odsuzováni až k deseti letům vězení.
Protože hrozí, že by do Austrálie zavlekli to, co si nikdo rozumný nepřeje. Ani náhodou. A tak ty, u koho to jde, raději rovnou občanství zbaví. Jednají takto „nekřesťansky“, ač je prý u nich křesťanů podle posledního sčítání lidu celých 64 procent obyvatelstva, což je šestkrát více než u nás.
A když jejich natolik křesťanská společnost jedná takto nekřesťansky, co kdybychom my tak málo oficiálně křesťanští jednali naopak? Co kdybychom se všemi příchozími, představujícími potenciální hrozbu, tedy i s uprchlíky, jednali s křesťanskou pohostinností?
Přesně v duchu křesťanských tradic. Těch, jež nám jsou vesměs dobře známy.
Vždyť křesťanským tradičně bylo a nejednou dodnes je i zákaz pobývat na určitém území, zbavení privilegia, exkomunikace, ba dokonce i učiněné peklo. Ke křesťanství patřilo konec konců i upalování na hranici, pořádání křížových výprav, spanilé jízdy,…
A proč tedy nebýt namísto riskantního přerozdělování imigrantů raději učiněnými křesťany, když se to po nás konec konců i žádává? Proč na ně, nepůjde-li to jinak, hezky křesťansky za zpěvu chorálu Ktož sů boží bojovníci nevzít podle dávné tradice cepy a sudlice a nezastavit se třeba po husitském vzoru až někde u Baltu?
